Problém jménem záškoláctví: Proč vzniká, jak poznat, že dítě chodí za školu, a co s tím dělat

Říká se, že malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti. A něco pravdy na tom asi bude. Jakmile školní dítka trošku odrostou, ve škole jim otrne a začnou mít pořádně svoji hlavu, starostí většiny rodičů je, aby se „nechytli špatné party“. Špatný kolektiv ovšem zdaleka není jedinou příčinou záškoláctví. Co děti, které chodí za školu, trápí? Jak se o tom můžete dozvědět? A co proto záškoláctví podnikají školy? Věděli jste, že záškoláctví je klasifikováno dokonce jako porucha chování?

Co je to záškoláctví

Záškoláctví je problém, se kterým se setkal nejeden rodič, a to už i při své vlastní školní docházce. Ruku na srdce, kdo z nás nikdy nepodlehl lákavé možnosti odejít ze školy (nebo do ní vůbec nejít), a to zvlášť v případě, že postih v podstatě žádný nehrozil? V případě chození za školu je na místě jistá míra benevolence, která se odvíjí od vztahů v rodině i ve škole. V případě, že za vámi váš potomek přijde, přizná se, že se do školy bál jít, protože hrozila písemka z neoblíbeného předmětu, nebo že ho ve škole šikanují a podobně, je na místě řešit příčinu záškoláctví, ne čin sám o sobě. Ovšem toto jsou, bohužel, případy poměrně ojedinělé.

V případech, kdy je záškoláctví pravidelné a spojené s dalšími faktory, hovoříme podle Mezinárodní klasifikace nemocí o tzv. socializované poruše chování  - tedy takové poruše, která se vyskytuje u dětí jinak bezproblémově zapojených do skupiny vrstevníků.

Proč vzniká a jako jsou jeho druhy

Odborníci z řad psychologů, sociologů, pedagogů a konec konců i politiků uznávají několik forem záškoláctví, podle různých hledisek. To základní rozdělení je pravděpodobně na záškoláctví impulzivní a plánované. Jaký je mezi nimi rozdíl, to asi cítíme všichni. U plánovaného záškoláctví je samozřejmě problém podstatně větší. Dítě si rozmýšlí, kdy se píše test, kdy má být zkoušeno, ale i třeba jestli je ve škole jeho nejlepší kamarád a podobně. Plánované záškoláctví je ale třeba také simulování nemocí, což je vyložené volání o rodičovskou pomoc.

• Pravé záškoláctví – dítě nechodí do školy a rodiče o tom neví.
• Záškoláctví s vědomím rodičů – toto je trošku sporné, nemusí se jednat nutně o nic negativního. Rodiče občas potřebují pomoct, proto nechají dítě doma, i když není příčina na straně dítěte (např. nemoc). Problémem je, když není absence ve škole řádně omluvena.
• Záškoláctví s klamáním rodičů – a tady jsme u simulování nemoci. Dítěti nic není, ale rodič věří tomu, že je.
• Útěk ze školy – žák odejde ze školy třeba jen na jednu nebo dvě hodiny. Většinou se tak vyhýbá nepříjemným předmětům, testům, zkoušení nebo pedagogům.
• Odmítání školy – a to z různých důvodů, zjevných i méně zřetelných. K těm zjevným může patřit šikana nebo dlouhodobý neúspěch, špatné známky, tělocvik atd. Ale zároveň do této kategorie patří různé úzkosti a fobie, například z oddělení od rodičů nebo domácího prostředí, strach z nových věcí a lidí apod.

Jak poznat, že vaše dítě (nebo třeba dítě ve vaší třídě) ve škole trpí a jeho záškoláctví pramení z úzkosti a ne ze špatných návyků? Sledujte tyto 4 znaky:

1. Svou absenci netají před rodiči.
2. Chybí často dlouhodobě – v týdnech až měsících, většinou u nich nepozorujeme absence v řádech dnů.
3. Učí se dobře, mají profesní předpoklady a látka jim nedělá větší potíže.
4. Mají normálně bezproblémové chování, žádné kázeňské přestupky.

Záškoláctví není zdaleka jen výsadou dětí z problémových rodin. Velmi často se ho dopouští děti, které žijí ve stresu například z trestu rodičů, ale také naopak kvůli jejich nezájmu (vyvolání problémů bývá také forma poutání pozornosti). Další ze zajímavých motivací k záškoláctví je naprosto jednoduchý fakt, že škola dítě nebaví. Třeba si ji samo vyhodnotilo jako nepřínosnou – tak se můžou chovat děti předčasně vyspělé, ty, které byly vzdělávány hodně dopředu, popřípadě také děti pod vedením špatného pedagoga.

K nejhorší formě záškoláctví patří ovšem právě ona obávaná „špatná parta“. Děti, které chodí za školu jako náhražku trávení volného času, se často dopouštějí výtržností a jejich absence ve škole je spojená například s kouřením, konzumováním alkoholu nebo drog a popřípadě dokonce s pácháním trestné činnosti.

Co může udělat škola

Hranici „únosné míry“ záškoláckých hodin si určuje vesměs každá škola sama. Zákonem je stanovený postup, jak řešit neomluvenou absenci u žáků, ale často se na správný postup tolik nehledí – v případě problémových žáků bývají učitelé „rádi“, že dítě ve škole není, a v případech ojedinělých se většinou s rodinou domluví. Ne nadarmo se říká, že míra záškoláctví určuje kvalitu vzdělávacího systému.

Institucí, které se podílí na řešení záškoláctví, je celá řada. Když pomineme rodiče a konkrétní školu, tak mají záškoláctví v kompetenci také OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dětí), Obecní úřady a orgány pomoci v hmotné nouzi, Policie ČR a různé pedagogicko-psychologické poradny, přestupkové komise atd.

To nejlepší, co může škola dělat, jsou všechny možné formy prevence. Na školách fungují pedagogové, metodičtí pracovníci a výchovní poradci, kteří by se společně měli podílet na strategii prevence (nejen) záškoláctví.

• Do 10 neomluvených hodin řeší absenci třídní učitel se zákonnými zástupci žáka.
• Nad 10 neomluvených hodin by měl ředitel školy svolat výchovnou komisi (ředitel, zákonný zástupce, třídní učitel, výchovný poradce, zástupce orgánu sociálně právní ochrany dětí, popř. další pracovníci příslušných orgánů).
• Nad 25 neomluvených hodin posílá ředitel oznámení a potřebnou dokumentaci na OSPOD. Ve vážnějších a opakovaných případech dlouhodobé absence podává ředitel také oznámení na Policii ČR – pro podezření spáchání trestného činu ohrožující mravní výchovu mládeže, zanedbávání povinné školní docházky.  

10 nepravd o záškoláctví

(zdroj www.zachranny-kruh.cz)  

• 1. Nepravda - Záškoláci jsou především děti líné, kterým vyhovuje zahálčivý způsob života.

Skutečnost – není to tak – záškoláci jsou naopak často fyzicky zruční a pracovití, jsou však citově nejistí a mají zkušenost se školní neúspěšností.

• 2. Nepravda – Hlavním důvodem záškoláctví je nezájem žáků o vzdělávání.

Skutečnost – Výzkumy ukazují, že nezájem o vyučování je až na druhém místě z uváděných důvodů. Téměř každý třetí záškolák však uvádí jako důvod strach z nesplněných školních povinností.

• 3. Nepravda – Záškoláctví má především skupinový charakter a je spojené s touláním se venku.

Skutečnost – pětkrát častěji tráví záškoláci čas doma než venku nebo ve městě. Přibližně asi jen šestina záškoláků tráví svůj čas s kamarády.

• 4. Nepravda – Nám se to nemůže stát.

Skutečnost – Záškoláctví se může objevit v každé rodině, i v té „dobré“!

• 5. Nepravda – Záškoláctví se dramatizuje, bylo tu vždy.

Skutečnost – Záškoláctví tu bylo, ale za poslední roky se zvýšila tolerance vůči neplnění nejen školních povinností dětí, snížila se kontrola záškoláctví a stoupl počet neomluvených a omluvených hodin.

• 6. Nepravda – Záškoláctví je spojeno s nižším intelektem žáků.

Skutečnost – Pravda je, že nejnižší záškoláctví je na osmiletých gymnáziích, to je ale skupina s výraznou motivací vzdělávat se. Pokud jde o počet záškoláků, je však nízké záškoláctví i ve speciálních základních školách, kde nároky nejen odpovídají schopnostem dětí, ale pozitivní hodnocení žáků není spojeno jen se školní výkonností.

• 7. Nepravda – Vina je především na záškolácích samých.

Skutečnost – Záškoláci pocházejí častěji z neúplných rodin a z rodin nefunkčních. Na tyto skutečnosti nemají záškoláci vliv. Jde často o emocionálně a sociálně narušené děti bez přiměřeného rodinného zázemí.

• 8. Nepravda – Záškoláctví se téměř vždy odhalí a je spojené s „výchovnými“ opatřeními

Skutečnost – Záškoláci mají poměrně často opačnou zkušenost. Každý dvanáctý uvádí, že se na jeho záškoláctví vůbec nepřišlo a téměř každý třetí tvrdí, že se následně po neomluvené absenci nic nestalo.

• 9. Nepravda – Nejúčinnějším prostředkem při řešení záškoláctví je důsledná kontrola záškoláků a potrestání jejich záškoláctví.

Skutečnost – Ani samotná kontrola nebo dokonce samotné vodění dítěte do školy, ani samotný trest nebývají účinným řešením, protože nejsou zaměřené na příčiny záškoláctví.

• 10. Nepravda – Škola dělá, co může, řešit by to měli jiní (rodiče, děti, sociální pracovníci, policie).

Skutečnost – Někteří odborníci tvrdí, že až třetina záškoláctví souvisí přímo s klimatem ve škole, se způsobem jednání pedagogů se žáky a s neprofesionálním fungováním pedagogů. Na školní klima nemají vliv a nezmění ho ani policie, ani sociální pracovníci.