Jak rozeznat depresi Rodina

Člověk trpící depresemi je vlastně odsouzen k čekání na pomoc okolí. Všechny své příznaky totiž posuzuje pouze jako své špatné vlastnosti a to, že se z jeho života pomalu vytrácí radost, mu přijde vlastně jako zasloužený trest. Ať už se jedná o depresi mírnou, středně těžkou nebo těžkou, ať už se projevuje nechutenstvím nebo halucinacemi, člověk s ní většinou bojuje sám. A impuls k řešení musí přijít od nejbližšího okolí. Jaká jsou nejčastější znamení, že někdo ve vašem okolí trpí depresemi?

Deprese není jenom označení lítostivého stavu, který časem přejde, ale je to seriózní diagnóza, která má své označení v Mezinárodní klasifikaci nemocí. Má hlavní, vedlejší, psychické i fyzické příznaky, doprovodné jevy, ale většinou si ji člověk sám diagnostikovat neumí, protože má všechny své symptomy „ospravedlněné“ vlastními nezdary, neschopností, leností nebo hloupostí. Člověk v depresi si dává za vinu všechny své nezdary, například klasický fyzický projev- zvýšenou unavitelnost si interpretuje jako vlastní lenost.

Sledujte pečlivě

Kromě klasických příznaků deprese existuje několik změn chování, parametrů a rizikových skupin lidí, kterých se deprese může týkat. Abyste měli oči otevřené a nepřehlíželi nenápadná volání o pomoc, máme pro vás několik tipů.

  • Depresivní lidé mohou být vstřícní a veselí. Deprese se zdaleka netýká jen introvertů. I opačné povahy mohou depresemi trpět, navíc je stojí mnohem větší úsilí svou nemoc před okolím tajit.
  • Depresi se snažíme skrývat. Je to především Evropa (a Austrálie), kde lidé trpí stigmatem deprese = slabost. I diagnózu tajíme a snažíme se, aby se o ní nikdo nedozvěděl. Natož pak nějakou medikaci.
  • Deprese se dá skrýt tak dobře, že si příznaků nevšimne ani ten, kdo jí trpí. Perfektně skrývaná deprese je stav, kdy je objektivně s životem člověka vše v pořádku. Dobrá práce, stabilní manželství, bezproblémové děti. Jenom pocit, že „něco“ není v pořádku. Často za to můžou neventilovaná traumata nebo neuzavřené příhody klidně i z dětství. Bohužel, takové případy velmi často končí sebevraždou, které pro okolí je doslova bleskem z čistého nebe.
  • Abnormální stravovací návyky. Ačkoliv jde o dvě oddělené nemoci, může jedna vést k druhé nebo se objevit obě současně. Poruchou příjmu potravy trpí stále více mužů a, ačkoliv jsou na vině především mediální a společenské tlaky, jedna z příčin může být také deprese.
  • Mohou být agresivní a podráždění. Většinou si depresi spojujeme s apatií, bezmocí, melancholickými myšlenkami a pláčem. Výbuchy hněvu a intenzivní podráždění hraničící s agresivitou mohou být ale také příznaky deprese, respektive jedním ze způsobů, jak depresi ventilovat.

Příznaky deprese

Všechny příznaky deprese považujeme za relevantní pro diagnózu už v případě, že trvají déle než dva týdny. Což vlastně není tak dlouho, mohlo by se zdát, ale kdyby stejně dlouho trvala například angína, doktora bychom jistě navštívili. Hlavní příznaky deprese jsou tři:

Špatná nálada, která nelze vylepšit vlastním úsilím. Pokud je stabilně člověk smutný, bezradný, zoufalý nebo naopak vznětlivý a podrážděný, může se jednat o příznak deprese.

Pokud depresivního člověka dříve spolehlivě uklidnilo nebo rozveselilo například hraní počítačových her, pletení nebo četba, a teď už jim tyto činnosti radost nedělají, je to víc než hlasitý alarm. Ztráta zájmu a emocí, které prožíval u věcí, které ho bavily, je jeden z nejjednoznačnějších příznaků.

Snadná unavitelnost, málo energie. Běžné denní činnosti vyčerpávají člověka natolik, že jich zdaleka nezvládá tolik jako dřív.

Průvodními příznaky deprese jsou například:

  • Ztráta sebevědomí, sebeúcty, sebedůvěry.
  • Poruchy spánku (nespavost, člověk se probouzí zhruba dvě hodiny před dobou určenou pro vstávání)
  • Zhoršená pozornost
  • Zpomalení myšlení, řeči
  • Ztráta hmotnosti
  • Ztráta zájmu o jakékoliv aktivity
  • Deprese je většinou horší ráno
  • Nedostatek prožívání (emočních odpovědí na situace jak v pozitivním, tak negativním slova smyslu)

Pokud máte pocit, že je ve vašem okolí člověk, u něhož se podobné příznaky vyskytují, zkuste mu pomoct. Největším krokem pro člověka s depresí je začít o svých problémech mluvit. A přesně od toho má své nejbližší, zbytek je na lékaři.

 

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
Verča H. (Ver.una) ID 466931 (30.1.2016, 17:58)
Jako byste mi psali z duše, i když ne se vším co je zde napsáno můžu souhlasit. Nevím, jestli mám přímo depresi, ale už i to mě napadlo. Zhruba pře dvěmi lety jsem prožila velké trauma s kterým se zdá se pořád nedokážu vyrovnat. žiju v podtstatě nový život a měla bych být šťastná a veselá ,ale nejde mi to. Ne že bych byla přímo nešťastná, ale mám pocit, že jsem poznamená a jakoby vyhaslá. Nedokážu se prostě z ničeho radovat a jakobych zestárla o 20 let. mám myšlení jako nějaká starší babička, přitom mi není ještě ani 40. Všude vidím jen neštěstí, kolikrát si raději nezapínám ani zprávy, natož vidět nějký film kde se dějí vraždy atd. Nedělá mi to dobře, je mi z toho doslova špatně. Nemám žádného koníčka a neudělá mi radost téměř nic a to mě děsí. Nemám se čeho chytit jak se říká. Partnera mám úžasného , milujícího a děti také v tom problém není, jsem šťastná že je mám a všechny moc miluju. Nikdo nic neví, snažím se to před nimi maskovat, ale uvnitř vím jak to je. Jsou samozřejmě záblesky radosti, ale na to kolik mi je let myslím dost malé. Bohužel si ale radost neumím naordinovat, žádné prášky jíst nikdy nebudu, vím kam to vede....nevím co mám dělat.
ODPOVĚDĚT
Silvie S. (sieta) ID 247864, mimibazar.cz/sieta (30.1.2016, 20:20)
Verčo, souhlasím s tím, co bylo popsáno níže, AD (antidepresiva) nejsou jen zlo, špatný psychický stav jsou jenom jiné chemické reakce v mozku, než jaké by měly být. AD vám dodá potřebný serotonin a bude Vám líp, uvidíte, že se dostaví i radost a spokojenost. Pokud máte pocit, že to zvládnete i bez prášků, pak zkuste kineziologii, ta je potřeba pro uzavření toho traumatu, co stále máte v sobě, pomůže Vám to odpustit si, to je oč tu běží, musíte v první řadě odpustit sama sobě, abyste mohla ze sebe shodit balvan a dovolila si radovat se z přítomnosti, držím palce. (F)
ODPOVĚDĚT
Verunka B. (Veruuu28) ID 555880 (30.1.2016, 18:05)
Samozřejmě nevím nic o vaší situaci, ale podle mě je přesvědčení o tom, že nikdy jíst prášky nebudete, dost kontraproduktivní. Mám kolem sebe (bohužel) dost lidí, kteří užívají antidepresiva, není to žádná ostuda a nevede to nikam jinam než k tomu, že se jim lépe žije. V současné době už nejsou takové prášky návykové, když dodržíte dávkování a postupné jak nasazování, tak vysazování, nebudete mít vůbec žádné problémy.
Myslím, že dobrý spánek, lepší prožívání a radost ze života stojí za návštěvu dvou doktorů a sezobnutí jedné pilulky denně. Myslím, že poselství celé osvěty o depresích je především to, že to není vaše vina nebo neschopnost poprat se se svými problémy sama, ale nemoc jako každá jiná. A navíc na ni existují léky! I kdybyste měla absolvovat terapie nebo brát prášky - pořád to nemusí nikdo vědět (pokud vám na tom záleží), a budete žít mnohem plnohodnotnější život.
ODPOVĚDĚT
Verča H. (Ver.una) ID 466931 (30.1.2016, 18:27)
Děkuji za reakci. Nejde o to , že bych se za to styděla, ale vím co takové prášky způsobují a lidí, kterým to pomohlo je opravdu myslím málo. Bohužel mám ze své rodiny opačný důkaz. Tyto prášky mění osobnost člověka...pomalu ale jistě se stáváte někým jiným. Nepsala bych to, kdybych o tom nebyla přesvědčená. Bohužel v naší rodině to skončilo sebevraždou. Nebráním se terapii, popovídáním , svěřila bych se ráda nějaké dobré psycholožce. Nevím ale kam jít...abych nebyla jen další případ, kterému napíší prášky. Přežila jsem těžké období a s tímhle bych se také ráda poprala sama, jen se mi zdá, že už to trvá opravdu dloiuho. Ráda bych našla něco, co by mě nadchlo. Nějaký koníček, na nic jsem ale nepřišla i když se moc snažím :-(
ODPOVĚDĚT
Petra Ř. (petrulka) ID 33, mimibazar.cz/petrulka (31.1.2016, 20:32)
Nezlobte se na mě, ale to co píšete zní jako nevhodná léčba. Sama beru AD 20 let a bez nich bych tu už zcela jistě nebyla. Za ta léta jsem poznala desítky lidí, kterým léčba zachránila životy, rodiny, praci.. Jen je třeba chodit pravidelně na psychiatrii, léčbu sama neupravovat ani neměnit a hledat tu správnou.. To o čem mluvíte je buď chyba pacienta nebo lékaře, popř. je stav tak vážný, že není léčitelny, ale s depresí a fobiemi si dnešní medicína poradí velmi dobře (F)
ODPOVĚDĚT
Verunka B. (Veruuu28) ID 555880 (30.1.2016, 18:43)
Na těch zkušenostech doopravdy záleží hodně, moje jsou jenom pozitivní (ne teda osobní). Vzpomínám si na případ, kdy jsem pozorovala něco podobného jako vy - změnu osobnosti, nakonec se ale podařilo vypátrat, že to zapříčinilo špatné dávkování a kombinace bohužel s alkoholem.
Trik je v tom, že antidepresiva začnou působit pomalu, ale jistě, už cca za tři týdny až měsíc. Kdežto terapie, byť sebelepší, může nést ovoce klidně i za několik let. Proto se to kombinuje, proto to lékaři předepisují... Ale vhodné léky vám předepíše pouze psychiatr, ne psycholog ani neurolog, má to strašně moc aspektů, které umí sledovat prostě jenom specialisti. Je mi moc líto, že se potýkáte s takovou situací.
Pokud jde vážně o depresi, koníček, i když si ho najdete, bohužel moc dlouho přinášet radost nevydrží. Hodně pomáhá chodit do přírody, "koukat do zeleného" (což teď v zimě moc dobře praktikovat nejde), být hodně v kontaktu s přáteli a rodinou - ti vám totiž nastaví nejlepší zrcadlo. Buď si sami všimnou, že je na vás něco jinak, a třeba nějak zakročí, ale na to nejde spoléhat. Takové to němé volání o pomoc je hrozně zrádné, i když ho někdo vidí, často s tím nic dělat nechce, protože je to prostě náročné.
Hlavně se prosím neizolujte, nemusíte se spoléhat jen sama na sebe. Cítím z vás trošku nedůvěru v systém pomoci, což naprosto chápu - zvlášť, pokud máte špatnou zkušenost, ale samoléčba deprese je úspěšná doopravdy málokdy. Dojde prostě k organické poruše, chyba prožívání je hormonální (tedy chemická) disbalance. Mluvte s lidmi, svěřte se někomu, komu věříte. A pokud máte sama myšlenky, které vás děsí (asi víte, co myslím), zkuste toho lékaře...
ODPOVĚDĚT
Verča H. (Ver.una) ID 466931 (30.1.2016, 18:56)
Veru moc děkuji za milá slova. Ne v žádném případě jsem jedinkrát neměla takovou myšlenku. Nikdy ne a to je na milion% jisté. Tohle není můj případ Já se mám sama sebe moc ráda :-) Toto opravu ne! Jak píšu děsí mě spíš to jak jsem vyhaslá a taková sražená životem na kolena, tak bych popsala svůj stav. Těžko se o tom píše, už jen slovo psychiatr mě děsí, Prožila jsem toto s blízkou osobou několik let Hledali jsme psychologi, psychiatry, terapie, vše se několik let točilo jen kolem tohoto. Nepomohlo nic a jak jsem psala, skončilo to špatně. Pak jsem se dozvěděla, že to byla moje vina a to mě srazilo na kolena. Nemůžu se dodnes vyrovnat nejen ze smrtí, ale i ze zradou rodiny....je to opravdu těžké, myslím že tohle všechno je zdrojem mých stavů. Někdy mám i pocit ( vím že je to blbost ) jako že Já se už radovat nikdy nebudu , že na to nemám nárok.
ODPOVĚDĚT
Gabriela K. (GabcaK) ID 6002, mimibazar.cz/gabcakuhnova (31.1.2016, 19:24)
Verčo, četla jsem Vaše příspěvky, myslím, že si sama nepomůžete, opravdu vyhledejte pomoc (F) Určitě máte nárok na to být šťastná a radovat se, vždyť ta pomoc nemusí být jen o prášcích....
ODPOVĚDĚT
Lucie H. (Luciasek5) ID 155059, mimibazar.cz/luciasek5 (31.1.2016, 11:35)
A co třeba opravdu zkusit něco alternativního? Rodinné konstelace, mohendžodáro... ( cvičení pro ženy...) apod?, jógu,.....abyste ze sebe shodila pocit viny a našla v sobě nový plamen. [A]
ODPOVĚDĚT
Verunka B. (Veruuu28) ID 555880 (30.1.2016, 19:12)
Tak aspoň za to, že to není tak fatální, jsem ráda |:o)
Celá ta situace zní doopravdy hodně náročně a rozhodně ne tak, že byste o tom všem neměla s nikým mluvit a nechávat si vše pro sebe. Asi by nebylo od věci vzít to hezky jedno po druhém a dřív, než zapracujete na jádru vašeho problému, tak začít pracovat na strachu / odporu / nedůvěře ve zmíněné profese ;) Protože s takovými věcmi vám neporadí ani kamarádka, ani partner, ani cizí člověk ;) a pravděpodobně si ani nepomůžete sama, na to už to trvá asi moc dlouho...?
Navíc každý člověk je jiný a to, že něco nepomohlo někomu vám blízkému, neznamená, že to nepomůže ani vám. Jak jsem psala, moje zkušenosti jsou opačné, takže to jako řešení nemůžu pořád zavrhnout :)
Existují v terapiích spousty různých přístupů, zdaleka ne všechny musí nutně vyhovovat všem, jde o to, nenechat se odradit případnou špatnou zkušeností, a když vám terapeut nevyhovuje, prostě se sebrat, a jít k jinému.
ODPOVĚDĚT
© 2004-2021 CZECH NEWS CENTER a.s. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Osobní údaje | Kontakt