Zobrazit přihlášovací formulář

Co podrývá naši inteligenci?

  • Publikováno:
Co podrývá naši inteligenci?

Všichni máme určitou představu o tom, v jakých místech inteligenčního spektra se pohybujeme. Nesouvisí to se vzděláním, množstvím přečtených knih ani s časem, který jsme trávili ve škole. Asi taky zhruba všichni víme, jak to zařídit, abychom vypadali, že víme, i když nevíme. Ale mimoděk se nám občas stanou věci, kvůli kterým v očích okolí naše pověst malinko utrpí. Co nejčastěji podceňujeme?

Celkový obraz, který si o nás okolí vytvoří, je složen z mnoha částí. První dojem můžeme udělat jen jednou a samozřejmě ho všichni chceme zanechat co nejpozitivnější. Ale sem tam přehlédneme něco, co úplně zbytečně může vést k vytvoření mylné představy o naší osobnosti.

Podceňujeme oblečení

Že je to malichernost? Že oblékání nemá nic společného s tím, jací jsme, že i v domácím jsme pořád ti samí lidé, jako v koktejlech nebo obleku? Samozřejmě! Ale zkuste si to převést na opačnou stranu, s kým budete jednat s větším respektem, s klukem v teplákách a tričku nebo s tím samým mladým mužem ve slušných kalhotách a pěkné košili? Tak, tady máte odpověď.

Způsob, jakým se oblékáme, extrémně ovlivňuje to, jak se k nám ostatní chovají. A pokud nějaký dress code vyžaduje například vaše práce, dodržujte ho. I taková maličkost, jako je zapomenutá kravata nebo boty s otevřenou špičkou (a pracovníci například bank ví, o čem mluvíme) můžou znamenat rozdíl v tom, jestli vaši kolegové a nadřízení budou vašim slovům naslouchat, nebo ne.

Špatně volená slova nebo fráze

A ne, nejedná se jenom o to, že sem tam slyšíme syntetický místo statický, familiární místo formální a podobně. Jde především o to, jak umíme vyhodnotit situaci, ve které se nacházíme. Je pro vás přirozené používat cizí slova a složité obraty? Ve fitku s tím asi moc dobře nepořídíte. Jdete na pracovní pohovor a mluvíte hovorově a nespisovně? Takhle asi reprezentativní dojem také moc nevzbudíte. Oba extrémy z vás můžou udělat v očích ostatní hlupáky. Jde o to, přizpůsobit používaný jazyk adekvátně prožívané situaci.

Působíme rezervovaně, nesoustředěně

Ano, všem se nám občas stane, že přistihneme sami sebe, jak vůbec, ale vůbec nevěnujeme pozornost tomu, kdo nám co říká. Profesor, šéf, kolega, partner. Někdy prostě nasadíme na obličej univerzální výraz a jednoduše vypneme. A ani to neděláme schválně.

Jenomže – jak to působí? Že nerozumíme, co nám druhý říká. Že ho neposloucháme. Že se nestaráme o to, co říká, protože nemáme zájem. Ani jedno nám kredit u ostatních moc nezvyšuje. Když s námi někdo mluví, je třeba poslouchat a reagovat. Ne zapnout autopilota. A pokud víme, že se soustředit prostě nemůžeme, musíme to říct. Samozřejmě slušně a s patřičným vysvětlením: „Nevadilo by ti/vám, kdybychom si o tom promluvili jinde? Mám za sebou náročný den a asi nejsem schopný/á teď věnovat dostatek kapacit tomu, co řešíme, a nechci to podcenit.“     

Mluvíme moc

…mlčeti zlato. Ne vždy, ale občas ano. Nikdy neříkejte víc, než je třeba, aby bylo řečeno. A teď nejde jen o konverzační smršť ve stylu Gilmorových děvčat, který může být natolik otravná, až z toho jednomu praskne hlava. Jde především o míru informací, které sdělujeme. Neřekli jsme něco, co jsme neměli? Neprozradili jsme něčí tajemství? Nepodryli jsme něčí autoritu?

Lidé bývají velmi citliví k tomu, jak mluvíte o ostatních. Posuzují tak míru loajality a odhadují, kolik toho můžou před vámi říkat, aniž by se dostali do případných řečí. To vše samozřejmě podvědomě.

Mluvíme málo.

Ano, ono vybalancovat to bývá těžké. Ale i ticho je k posuzování. Zavdáváte k otázkám – nezajímá se? Nemá co říct? Neví? Nechce? Neposlouchá? Je třeba se do konverzace zapojit natolik, abychom protistraně prokázali respekt projevením zájmu a ukázali, že máme na věc alespoň dostatečně duchaplný názor.

Soudíme ostatní… před ostatními

Posuzování ostatních nahlas, z vlastní perspektivy, na základě jednoho činu, způsobu chování nebo rozhovoru, nemusí být úplně strategické. Jednak pro rozvoj naší vlastní osobnosti, protože tímto způsobem můžeme přicházet o lidi ve svém okolí kvůli nedorozuměním a malichernostem, ale především tím hodně říkáme o sobě. Ne všichni máme stejné priority, výchovu a přesvědčení, a už vůbec ne stejné zkušenosti. Někdo nám vyhovovat může, jiný ne, a to je v pořádku. Ale hodnotit, soudit a vynášet závěry bychom rozhodně neměli, alespoň ne nahlas.  

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku