Nevěra není jediná zrada ve vztahu

Vztahy, manželství, láska… to všechno je hezké, ale zároveň velmi náročné. Za jejich fungováním stojí nejen kompatibilita osobností obou partnerů, ale také každodenní práce, dlouhodobá vize, že i přes epizodní rozmíšky, navzájem si za to stojíte. Jedním z nejčastějších případů zrady je nevěra. Ta stojí za rozpadem mnoha svazků, důvěra je nenapravitelně a nenávratně porušena, bolest je všudy přítomná a často nepřekonatelná. Ale nevěra není ta jediná křivda, které se na svých partnerech dopouštíme. Mnohé z dalších mají na vztah úplně stejně devastační vliv. Které to jsou?

K nevěře může docházet mnohokrát, opakovaně, může ji provázet podezření, ale vždy přijde jeden moment, kdy naše reakce znamená buď, a nebo. Ty další křivdy jsou ale plíživější. A možná je někdy nevěra jenom jejich vyústěním. Co všechno může být špatně?

Stavíme své potřeby nad ty partnerovy. V lásce a partnerství jde o rovnost potřeb, ale především o to, že ty partnerovy jsou pro nás přednější než ty naše. Ono to funguje, protože partner to má s námi stejně a nikdo nezůstane zanedbávaný. Je to způsob komunikace ve vztahu. Ale jakmile se přestáváme ptát: „Jak tě můžu udělat šťastným?“ a začneme klást otázku „Proč mě neděláš šťastnou?“ (nebo naopak), nastává problém. Většinou oboustranný.

Máme problém a mlčíme. Prostě si necháme v hlavě narůstat problémy, argumentujeme a sebe i svého partnera, vedeme imaginární rozhovory i hádky. A je velmi pravděpodobné, že náš partner nic neví. To, že sami něco pociťujeme jako nepřekonatelnou potíž, ještě neznamená, že to tak vnímají oba partneři. Možná má jen nedostatek vstupních dat, možná není naladěný na stejnou senzitivitu, možná si nevšiml… ale jedno je jisté, jakmile od nás impuls o tom, že je něco zle, nepřijde, nemůžeme čekat, že si toho partner všímá automaticky také. Každou nevyřčenou výčitkou a každým neřešeným problémem svému partnerovi ubližujeme – krátkodobě, protože jsme zdánlivě bezdůvodně naštvaní, i dlouhodobě, protože časem necháme problém vyplout na povrch v mnohem větších rozměrech, než v jakých byl ze startu, kdy byl čas ho řešit společně.

Bereme partnera jako nezpochybnitelnou jistou. Samozřejmě, od pocitu jistoty partnera máme. Ale nesmí to s sebou přinést konec péče o vztah. Protože co je jisté za určitých podmínek, může být při jejich změně velmi lehce otřesitelné. Obden večeře při svíčkách být nemusí, ale především se ze vztahu nesmí vytratit úcta a láska. Tuto křivdu nepácháme ze dne na den, ale postupně, každým dnem ji trochu přihříváme. Udělejte si každý den na partnera čas, uvědomte si, proč, za co a jak moc ho máte rádi, a dejte mu to najevo.

Nepostavíme se za svého partnera. Každý pár je tým. Sice jste si vědomi navzájem svých chyb, to ale neznamená, že vašeho partnera může někdo zpochybňovat nebo si z něj zle utahovat. Když má příbuzenstvo narážky, že v něčem „není dost dobrý“, když si kamarád dělá legraci z ustupujících vlasů, zkrátka při velkých věcech i maličkostech je na místě, abyste se za svého partnera postavili. Nemusíte přecházet do protiútoku, jen připomenout, že možná mají pravdu, ale vy na něm vidíte všechno dobré. Jakmile víte, že někdo ťal do živého, a vy se nezastanete, je to křivda.

Lhaní partnerovi. I o maličkostech. Na maličkostech si totiž vyzkoušíme, jak je jednoduché, aby lež prošla. A malé lži dláždí cestu k těm velkým. Upřímné jednání s partnerem je to jediné, co dělá lásku opravdovou. Pokud jsou její součástí lži, nikdy si její ryzostí nemůžeme být jistí.

Využíváme partnerovu nejistotu a zranitelnost proti němu. Jako nejbližší osoba máme v rukách nejen partnerovo blaho, ale také spoustu zbraní, které se dají proti němu použít. Partner nám ukazuje svá nejzranitelnější místa s důvěrou, že je budete společně chránit, ne s tím, že je proti němu využijete. Nesmíme partnera pomocí jeho slabin a nejistot manipulovat. To totiž bolí.

Emocionální odstup. Vypěstovali jste si obranný mechanismus, který vám nedovolí nechat si ublížit partnerovými slovy nebo činy? Jak se to stalo? Je vaše emocionální odměřenost čin nebo důsledek? Tak jako tak je to nefér, zvlášť pokud vám partner dává k emocím podněty. Pokud se cítíte emocionálně na hony vzdálení přítomné situaci, zkuste se zamyslet, proč to tak je.

Nutíme partnera ke změně. Jsme s partnerem proto, jaký je, ne proto, jaký by být mohl, kdyby. Jediný, koho máme v moci změnit, jsme my sami. A většinou nechceme druhého změnit pro jeho dobro, ale ze svých vlastních (řekněme sobeckých) důvodů. Navíc… nemáme monopol na „správného člověka“, vše, co můžeme vnímat, je vzájemná kompatibilita.