Nejčastější krachy v manželství

Ačkoliv by to tradiční společnost nečekala, manželství je jedním z nejdiskutovanějších témat současné postmoderní doby. Rozporovány jsou jeho praktické přínosy, dokonce ale i dosud nezpochybnitelný vliv na lidskou psychiku, na pocit bezpečí a toho, že „máme v životě hotovo“. Žijeme v době, která nám dává vlastně nekonečné množství podnětů, abychom se pořád pro něco rozhodovali, abychom zvažovali pro a proti. Navzdory všemu manželství přetrvává a dělá lidi šťastnými, i když si musí projít někdy doopravdy těžkými časy.

O tom, že manželství je neustálá práce, přijímání kompromisů, tolerance a tak dále, jsme poslouchali litanie pravděpodobně už od našich prababiček. Nikdy to ovšem neplatilo tolik jako dnes. Lidé mají sami do sebe i do druhých mnohem větší vhled, veškeré interakce jsou promýšlené a mají následky, protože manželství je teď víc, než kdy jindy, založeno na bázi dobrovolnosti. Společným řešením problémů, ale i každodenních záležitostí, se v každém vztahu vyvíjí dynamika. A dvě její tendence můžou být pro vztah doslova smrtelné. Jaké to jsou?

Cesta číslo jedna – vyhýbání se konfliktům

Tato je definována především strachem z negativních emocí. Pokud je pro jednoho (málokdy pro oba) z partnerů přijatelnější souhlasit než čelit potenciálu konfliktu, narůstá frustrace z neschopnosti prosadit si svou v maximální možné míře. Tato dynamika se vyvíjí samozřejmě především ve vztazích založených na dominanci a submisivitě osobností, takže teoreticky jde o přirozené vyplynutí – ale často hraničí s potíráním potřeb jednoho z partnerů.

Není to o tom, že by jeden partner měl nad druhým silou vynucenou převahu. Jeho role spočívá v tom, že se podle něj žije vztah. I když nevyřčeno, způsobuje to na druhé straně budování obranných mechanismů. Ty se můžou projevovat různě – ještě zarytějším mlčením a tedy už naprostým zhroucením komunikace a většinou i rozpadu manželství. Jedinou cestou z této disproporční dynamiky je vědomé poznávání povahových rysů partnera, ztotožnění se s nimi a jejich přijetí. A hlavně – pracovat na odstranění strachu z konfrontace. Tato práce je nutná na obou stranách, i dominantní partner musí své chování podrobit analýze a dělat vědomé vstřícné kroky.

Cesta číslo dvě – závislost na nepřátelství

Tento souboj dvou nesmiřitelných povah vzniká ve svazcích, kdy jsou oba partneři na vyšších pracovních pozicích, dostává se jim hodně společenského uznání (ale zdaleka to není podmínkou, vždy je to o konkrétních osobnostech). Tady narážíme na situace, kdy se oba z partnerů snaží prosadit svůj úhel pohledu, způsob řešení nebo vlastní kontrolu.

Při řešení konfliktů partneři nejsou empatičtí, sebezpytující nebo uznalí, nejčastějším nástrojem je obviňování a ukazování prstem. Problémy se řeší pouze ze dvou subjektivních pohledů, tedy jako souhrn vad na partnerovi.

Klíčem k vyřešení nepřátelské dynamiky je kompromis. Schopnost ho udělat je stěžejní pro další fungování vztahu. Objektivita, rozvážnost a klidně i chladná analýza s papírkovou metodou pro a proti, to je přesně to, co může takto otrávený vztah zase uzdravit. Společně se schopností kompromisu je to také sebereflexe, přiznání vlastních chyb a uvědomování si důsledků, jaké mohou mít na náš vztah.

Poslední slovo

Známky těchto nezdravých dynamik jsou ve vztazích patrné už v jejich počátcích. Ale kdo by je přes zamilovanost viděl, že ano? Často… respektive téměř vždy je ve vztazích potřeba vyrovnávat se s následky něčeho, čemu by se dalo vyhnout, kdyby nám chemie nezatemnila mozek a k tomuto vztahu by vůbec nedošlo. Ale takhle příroda ani vztahy nefungují. Dokud je v partnerství ochota špatné věci zlepšovat a na všech společně pracovat, je naděje velká (hraničící s jistotou), že se nakonec dočkáme „žili šťastně až do smrti“.