Rebelský přístup k rodičovství. Volitelný.

Nesahat na nůž, udělat domácí úkoly, neukazovat smutné věci, jít brzo spát… Ve výchově dětí existují pravidla, která všichni dodržujeme. Protože tak je to přece správně, ne? Pravidla jsou užitečná, ale někdy náš pohled na věc příliš svazují. Paradoxně se velmi často stává, že jsou nejen protivná dětem (ale což o to, ty si na ně zvyknou), ale také rodičům, kterým znesnadňují život. Pojďme se na některé maličkosti podívat jinou perspektivou.

Nic naplat, každého rodiče nejvíc ovlivňuje to, jak byl sám vychováván. Kolikrát jsme si jako děti říkali, že tohle a tamto nikdy svým dětem neprovedeme, a pak střih – stojíme a používáme stejné káravé formulace, které jsme jako děti tolik nesnášeli. To samozřejmě není nic proti ničemu, ale pokud se chcete vzbouřit proti stereotypu, který vám samotným třeba tolik nevyhovuje, můžete to zkusit třeba takto.

Andersen a jemu podobní. Správná pohádka má být veselá, poučná a demonstrativně ukazující to, že dobro má vždy zvítězit? A co ostatní emoce? Knihy a příběhy jsou vynikajícím prostředkem pro to, aby si dítě vyzkoušelo kontakt s většími emocemi. Tak nějak bezbolestně, ještě ne na vlastní kůži. Znáte třeba Šarlotinu pavučinku autora E. B. Whita? Nebo pohádky Hanse Christiana Andersena? Smutné, tísnivé, ale s vlastní krásou vyprávějí příběhy o dost jiné, než je třeba Popelka. A budou bavit a dojímat i vás. Jenom trošku jinak.

Nebezpečné nože, nůžky, pilky a nářadí. Nesahat na ně ideálně až do dospělosti? Protože by si dítko přece mohlo ublížit. Velká pravda. Ale pravděpodobnost, že si dítě ublíží náhodou, protože nebylo seznámeno s konceptem „toto je ostré“ na vlastní kůži, je překvapivě vysoká. S trochou tréninku a systematického přístupu můžete i poměrně malé děti naučit, jak s ostrými předměty zacházet, když už na ně přijde řeč. S použitím tupého příborového nože zkuste dítě nechat, aby si nakrájelo například banán, dětskými nůžkami stříhejte barevné papíry… Jakmile má dítě samo v rukách svou vlastní „bezpečnost“ (i když příborový nůž a pod vaším dozorem by neměl představovat nijak významné riziko), bude mnohem obezřetnější a zároveň se toho dost naučí. A když vám náhodou spadne nůž na zem a vaše dítě bude poblíž, nedostanete infarkt z představy, že by ho mohlo sebrat. Když bude vědět, jak a proč s ním zacházet.

Klidně mluv s cizími lidmi. Předškoláky často mate pojem „cizí člověk“. Kdo je cizí? Je to třeba i kamarád rodičů, kterého ještě nikdy neviděli? Někdy až moc urputná snaha uchránit dítě před potenciálem hrozby v podobě démonického cizince paralyzuje dítě v komunikaci s dospělými. A v případech, kdy se vám například ztratí v supermarketu nebo na koupališti může být neschopnost mluvit s cizími lidmi vyloženě na překážku.

Domácí úkoly nejsou prioritou. Velmi kontroverzní téma, nemyslíte? Zpracovávání domácích úkolů hraje velkou roli pro rozvoj zodpovědnosti a smyslu pro povinnost například u středoškoláka nebo dítěte staršího školního věku. Ale dohadovat se se sedmiletým, že hned po návratu ze školy je třeba udělat úkoly (když už je dostává) nikomu moc neprospívá. Dítě v mladším školním věku ještě potřebuje rozvoj, hraní si a spánek, navíc hrozí, že přílišné bazírování na domácích úkolech (přiřazování jim větší priority než například hře s kamarády) může nepříznivě ovlivnit potomkův vztah ke škole. Zkuste s dětmi udělat úkoly jen tak mimochodem v momentě, kdy máte všichni čas. A aspoň chvíli z nich nedělat vědu ani strašáka.

Jen je nechte, ať se pletou. Modelová situace – jste na hřišti a vidíte své dítko, jak leze po klouzačce směrem nahoru, žebřík jako by neexistoval. Nahoře už ale sedí připravené jiné dítě a chce se sklouznout dolů. Co uděláte? Ve většině případů vyběhnete, své dítě sundáte ze skluzavky a vysvětlíte mu, jak se správně používá a jak si na ní má správně hrát. Pokud ovšem nehrozí nebezpečí, proč děti nenechat, ať si to vyřeší mezi sebou? Běžná situace na hřištích je, že rodiče drží své děti stranou od potenciálních konfliktů. To je ovšem může držet stranou i od nacházení řešení, od samostatného přemýšlení a podobně. Samozřejmě, když je ve hře šikana, nebezpečí pádu nebo zranění (ale to je vlastně všude), je to úplně jiná písnička, ale nechat dítě vyřešit situaci je velmi, velmi poučné.