Proč se bojíme nové lásky

Život nás často vystavuje zkouškám, o nichž jsme před tím, než je ve zdraví přežijeme, přesvědčeni, že bychom je v životě neustáli. I když nemusí nutně zanechávat šrámy na našem těle, s duší je to jiné. Z minulosti si neseme spoustu zkušeností, které nám brání najít, oddat se nebo uvěřit vztahům, které by teprve mohly přijít. Ale někdy si to takzvaně „děláme sami“; máme na očích klapky. Co nám tedy nejčastěji brání?

Nereálná očekávání. Ta mají hned dvě příčiny. Tou první je, že v dnešní moderní době jsme četli, viděli a slyšeli tolik příběhů o láskách, a nemusí jít nutně zrovna o romantické filmy, ale i o historky od přátel. Tolik chceme uvěřit, že ideální vztah, láska a partner existují, že přehlížíme jednu věc – málokdo chce sdílet něco jiného než pozlátko, které vztahy navenek umí mít. A to, že je někdo spokojený, zdaleka neznamená, že nemá problémy.

Druhou stranou mince jsou naše vlastní zklamání. Znáte to? Z předchozího vztahu jste se tolik poučili, tolik vám ublížili, že jste se zařekli sami sobě – neslevím, další partner bude buď přesně podle mých představ, nebo nebude žádný. Z pozice takzvaného vědomí vlastní hodnoty odmítáme všechny ty nedokonalé potenciální partnery, kteří se okolo nás vyskytují a… hádejte co. Z možností dokonalý versus žádný většinou zůstane to „žádný“.

Bojíme se, že ztratíme sami sebe. V případě, že se zamilujeme, přijde nám přirozené přijmout partnerovy názory, zvyky a způsoby. Považujeme za morální přizpůsobit se. A z předchozích vztahů ale víme, že prostor pro přijetí zdaleka nenabízí oba partneři stejný. Pamatujeme si, jak nám bylo úzko, když jsme věděli, že ve vztahu nejsme sami sebou, že obětujeme a přizpůsobujeme se, ale druhá strana nenabízí nic na oplátku. Máme zhruba představu o tom, že jsme možná jenom natrefili na špatného partnera, ale jistotu, že ten příští bude i ten správný, nemáme. Ale to nikdy.

Špatné zkušenosti. Ruku na srdce, kdo je nemá, je spíše výjimkou. A je to pochopitelné, že špatnou zkušenost paušalizujeme. Pochybujeme díky ní o vlastní hodnotě a nechceme si nechat ublížit. Velmi často ale nejsou špatné zkušenosti to jediné, co si s sebou z předchozích vztahů odnášíme. Mohou to být také například děti a/nebo jiné závazky (nezřídka třeba také dluhy a podobně). A to nám ochotu, schopnost a vůbec vůli vrhnout se do nového vztahu chladí na bod mrazu.

Nový vztah ovlivňuje ty staré. Pokud žijete a fungujete už nějakou dobu sami (nebo třeba ještě s dětmi), vytvořili jste si velmi pravděpodobně kolem sebe síť lidí, přátel, rodiny, která je pevná, spolehlivá a se kterou máte zavedená nějaká pravidla, rituály, postupy a podobně. Spoléháte na ně, oni na vás. A najednou by se měl objevit někdo nový, kdo toto celé naruší? Co když to nebude fungovat? Co když bude, ale bude to jiné, než na co jste zvyklí (a že asi bude)? Proč pro nás jinak znamená špatně?

Láska nikdy nepřichází sama. Se spoustou radostí a usnadnění života toho psychického i organizačního přichází s novým vztahem také nové povinnosti, zodpovědnost, nutnost adaptace, sžívání, nové problémy, lidé, starosti… a už dost, už teď jsme se pomalu rozhodli, že na to všechno nové nemáme sílu. A tak pošleme potenciál lásky o dům dál. Všichni si pamatujeme citát z Malého prince: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ A někdy o té zodpovědnosti víme už dopředu, a tak se jí raději vyhneme.