Dobrou vírou k rozmazleným… dětem

Nemusíte ani pátrat moc hluboko v paměti a jistě si vybavíte situace, kdy jste v obchodě, čekárně, na letišti, v autobuse nebo tramvaji titulovali nějaké dítě „nevychovaný/rozmazlený fracek“. Nic hezkého, ale hlavou to občas prolétne každému, ať už to je nebo není spravedlivé vůči rodičům, dítěti nebo situaci. V některých situacích prostě jiné děti ukazují jiné chování, za které málokdy může jejich přirozená osobnost. Jak rodiče vychovávají z dětí malé nešťastníky?

Pod pojmy jako nevychovanost a rozmazlenost si každý z nás představí trošku něco jiného. A stejně jako jsou různé přístupy k rodičovství, jsou i jiné náhledy na vychování. Ale projevy neúcty, disrespektu,neposlouchání autorit a řízení svého vlastního „já chci světa“ je protivné asi každému. Co všechno za tím může být? Překvapivě většinou dobrá vůle rodičů.

Máme totiž tendence…

• …dělat dětem neustále jen a jen radost.

Samozřejmě, že pro děti chceme krásný pokojíček, úžasné oslavy narozenin, chceme jim dělat radost každou myslitelnou cestou. Ale život není pohádka, to přece dávno víme. Jakmile se dítě naučí (a takové věci se učí velmi rychle), že po všem, co by jenom mohlo zavánět negativní zkušeností přijde nějaké vynahrazení, i kdyby to měly být jenom oblíbené bonbóny nebo prodloužená večerka, bude se se špatnými situacemi vyrovnávat čím dál hůř. Protože později i nám dojde síla, invence a pocit patřičnosti. V životě není místo jen na dobré věci, sem tam přijdou i špatné. A jenom díky nim se učíme si těch dobrých vážit.

• …tolerovat, když znevažují autority.

Nemyslíme autoritu rodiče, prarodiče nebo tety. Když naše dítě přijde se stížností na učitele, vychovatele nebo trenéra, automaticky se většina z nás promění v rytíře v lesklé zbroji a vytasí se bránit svého ohroženého broučka. Jenže přesně toto je místo, kde musí zavelet objektivita. Než konfrontujeme jakoukoliv z čehokoliv obviněnou osobu, je dobré si vyslechnout co nejvíc detailně, co se stalo z úst dítěte a stejně tak si nechat popsat, jak se dítě cítilo a proč. Vzít si coby strážce svého dítěte co největší množství argumentů, to je extrémně podstatná věc. Pravděpodobně stejně narazíte na verzi, která se od té domácí bude lišit, ale naučit dítě vlastním vzorem respektu k autoritám je pro další život nezbytné.

• …nezvládat své vlastní záchvaty vzteku.

Když má dítě špatnou náladu a dostane od nás pokárání navrch, je to zlé. Když se k tomu ještě přidají naše negativní emoce, vztek a zloba, je to ještě horší. Také to posiluje děti v jejich špatném chování. Je třeba zachovat klid, i když to stojí všechny síly na světě. Protože se může stát, že tlačit vás za hranice bude z nějakého zvráceného důvodu dítě bavit, bude zkoušet, co všechno a jak moc vás vytočí, a to není úplně produktivní. Dítěti je dobré ukázat, že jeho skopičiny vás z klidu nevyvedou a jste schopni (přiměřeně) trestat s chladnou hlavou. A potom, když už to nebude k vydržení, bude mít dítě k vámi projevenému vzteku respekt, nebude z něj mít legraci.

• …odměnit je za cokoliv, ideálně za všechno.

Děti a lidé obecně se učí rutinnímu chování. Ráno vstát, umýt se, najíst, připravit, plnit povinnost a tak dále. Vědět, že některé věci jsou v životě naprosto běžné, je velmi třeba. Pokud vaše dítě nechce jíst a vy mu za jídlo nabídnete odměnu, je možné, že to další už bez odměny nesní taky. Když dítě odměňujeme, mělo by být jasno – tato odměna je jednorázová a podmíněná mimořádnou událostí. Není to automatika pro zpříjemnění rutinních povinností, které bude dítě plnit… no, vlastně pořád.

• …nabízet jim moc pomoci.

Pokud budeme za své děti všechno dělat sami, protože je to rychlejší, efektivnější a konec konců se sami nemůžeme dívat na to, jak se drobeček s něčím trápí, můžeme v dítěti naprosto zabít veškeré ambice do budoucna. Když jim chystáme zubní pastu na kartáček nebo sami zapínáme televizi pokaždé, uděláme z toho zvyk – a ty se porušují velmi špatně. Čím více bude věcí, které za děti v průběhu let budeme dělat, tím více se později spokojí s nicneděláním, místo aby za svými úspěchy aktivně vyrazily. Čím dříve je dítko schopné a ochotné vstát z gauče a nalít si do skleničky vodu, pokud má samo žízeň, tím normálnější mu bude připadat se o sebe časem starat.

• …nechat je pokaždé vyhrát.

Ta radost je k nezaplacení, to je pravda, ale výchovné to moc není. Pokud chceme děti učit férovosti, odolnosti a pracovitosti, měli bychom občas připomenout, že se zdaleka nebudou setkávat jen s tím, že jsou všude kolem nejlepší. Na to velmi rychle přijdou ve škole a možná i dokonce školce, kdy jim nepůjde všechno nejlépe – tedy tak, jak jsou zvyklí. Umět akceptovat porážku je velmi důležitý krok ke zlepšování a práci na sobě sama.

• …nechat je vyhýbat se konfliktům a konfrontacím.

Pokud budeme za dítko řešit jeho vlastní problémy, vměšovat se na pískovišti do hádek o pořadí ve frontě na klouzačku a podobně, sice chráníme jeho pocity, ale zároveň budujeme víru ve vyšší moc, která zasáhne vždy, když by se mělo zastat samo sebe. Samozřejmě, že konflikty a konfrontace nejsou pokaždé stejného kalibru, ale je na nás, abychom odhadli, kdy už se náš potomek může s jejich průběhem a následky vyrovnávat. Učí se tak totiž postavit se za své názory, své místo ve světě si vybojovat. I když je svět zatím jen hřiště.