Mají nás přátelé ve všem podpořit?

Během svého života jsme si prošli mnohým. Potkali jsme různé lidi, zažili různé situace, napsali stovky vlastních, malých i velkých příběhů. Našlo se pár lidí, kteří stáli po našem boku, i když nejsou rodina v pravém slova smyslu. Přátelé, se kterými jsme se navzájem vybrali během let, kteří jsou tady v dobách největší radosti i v obdobích smutku a dramat, jsou jako rodina, která nám nebyla přidělena, ale kterou jsme si vybrali. Každý vztah stojí oboustrannou energii, přátelství nevyjímaje. S čím je třeba se u nejlepších přátel smířit?

Často slyšíme nebo čteme, že opravdový přítel je ten, kdo nám vždycky pomůže. Tato definice je poměrně zavádějící. Staví nás do pozice, kdy v případě, že nám přítel pomoc nenabídne nebo co hůř – odmítne ji, máme tendenci zpochybňovat jeho loajalitu a přehodnocovat vztah. Ale… tak by to přece být nemělo, nebo ano?

Respekt názorů, postojů a hodnot

I naši přátelé mají za sebou zkušenosti, které formovaly jejich názory, postoje a hodnoty. A tak například požádat o pomoc s krycí historkou při nevěře kamarádku, kterou opustil manžel kvůli milence je nejen nejisté co se výsledku týče, ale také velmi neohleduplné z naší strany. Ne každá pomoc, o kterou přátele požádáme, musí být vyslyšena, zvlášť pokud jsme v rámci vlastního problému slepí a hluší k potřebám ostatních. Proto v případě, že naše neohleduplnost dosáhne maxima, může nastat situace, že se nám sice pomoci dostane, ale přijdeme o přítele.

Slepota ve vlastní bolesti

Představte si situaci, kdy vás něco doopravdy strašně bolí. Máte třeba otevřenou zlomeninu nebo čtyřicítku horečku. Při bolesti těla automaticky předpokládáme, že všichni ostatní tak nějak mají povinnost pomoct, zavolat sanitku, opečovávat nás, chovat se k nám co nejlépe. A s tímto nárokem se v nemoci také chováme, dokážeme být na ostatní velmi hrubí, když jsou k nám lhostejnější, než by se nám líbilo. Jsme schopní na vlastního partnera sprostě křičet, ať už něco sakra udělá. Protože přece máme právo na to, aby nám bylo dobře, a on má povinnost to zařídit.

S bolestí duše se to má podobně. Jakmile překonáváme v životě těžké období, často lidi ve svém okolí doslova využíváme proto, aby nám bylo lépe. A často velmi bezohledně. Když od nás odejde manžel a nechá nás v emocionální a často i finanční krizi, mají naše kamarádky a zbytek rodiny na pár měsíců o zábavu postaráno. Nemůžeme ale čekat, že se vzdají svého života a budou se starat výhradně o nás. V rámci nároku na vlastní život má každý z našich přátel plné právo sem tam nebýt k dispozici, popřípadě vyslovit nahlas kacířskou myšlenku – že bychom se měli svěřit do rukou odborníka. V ten moment se náš svět zhroutí a přátelství nenávratně rozbije, protože to ve své bolesti vnímáme jako zradu, nepochopení a někdy i jako zlou vůli. Ale často je to přesně naopak.

Podpořím tě ve všem, pro co se rozhodneš

„Máš právo dělat cokoliv, díky čemu ti bude lépe.“ Slýcháte to od svých přátel? Je to to nejjednodušší, co pro vás mohou dělat. Často to, co si vykládáme jako podporu, je jen neochota investovat do vztahu s námi energii, dát najevo svůj názor, jít do argumentace a vzájemně se obohatit, přesvědčit nebo pekelně naštvat. Přítele respektujeme a vážíme si jeho názorů, proto je chceme taky slyšet, nebo ne?

Přátele kolem sebe si nevolíme proto, abychom měli megafon pro své vlastní názory a nápady, ale především proto, aby nám někdo nabídl druhý názor, jinou perspektivu, v něčem nás podpořil, ale zároveň v něčem také zabrzdil. Díky empatii, kterou si přátelé za roky soužití vypěstují, umí naši nejbližší bolest prožít s námi, ale nezatíženi emocemi taky umí poradit.

Praví přátelé nás nemění, nenárokují si náš čas a respektují potřebu trávit ho jinak, nežárlí na naše úspěchy ani nemají radost z našich proher, nevyžadují jen naši pomoc a podporu, ale umí s námi prožívat bezstarostné chvíle, nesnaží se vyhrát, ale užívají si výměny názorů… máme takové kolem sebe? Pokud váháme s odpovědí, je nezbytné položit si jinou otázku: Umíme takoví být k ostatním my sami?