Zobrazit přihlášovací formulář

Nejlepší sebeobrana je sebeúcta

  • Publikováno:
Nejlepší sebeobrana je sebeúcta

„Na střední škole jsem byla průměrný puberťák, žádný výrazný typ. Měla jsem pár kamarádů, učila jsem se spíš dobře, ale že by někdo jiný než mí spolužáci ve škole znal mé jméno, to asi spíš ne. Strašně se mi líbil jeden kluk. Hrál ve školním divadle, uváděl plesy, byl to oblíbenec jak učitelů, tak spolužáků, prostě takový ten snový. Měli jsme společného kamaráda, jeho spolužák byl můj kamarád z dětství, soused ze vchodu. A právě toho jsem se zeptala, jestli by ho na mě nějak neupozornil...

...a on, že proč ne. Slovo dalo slovo a kamarád ke mně přišel se vzkazem, že mě můj vyvolený vezme další den po škole na kafe. Málem jsem se složila, večer nemohla spát, strávila hodiny přemýšlením, co si obleču. Den ve škole jsem prožila v mlžném oparu, po závěrečném zvonění jsem vyběhla před školu a čekala. A čekala, a čekala. Hodinu (třeba mají delší rozvrh?), dvě. Pak jsem šla domů.

Další se mi kamarád říkal, že můj vyvolený si myslel, že je to jenom nějaký fór a vůbec to nebral vážně. Kamarád se omluvil, můj princ nikoliv. Ani nevěděl, kdo jsem, a rozhodně neměl v plánu to ani zjišťovat. Byl to jeden z momentů, který chcete celý život zapomenout. Sice si říkáte, že o nic přece nejde, ale moment, kdy se cítíte neviditelní, bez hodnoty, ceny a čehokoliv dalšího pěkně zamává s vaším sebevědomím.

Na vysoké škole jsem to vzala za jiný konec, hodně jsem cvičila, bavila se s „cool“ lidmi, zakládala si stejně tak na vzhledu, jako na studijních výsledcích a společenském statusu. Zažívala jsem dobu nejvyššího sebevědomí ve svém životě, lidem, kteří byli „pode mnou“ a snažili se se mnou bavit nebo ode mě něco chtěli, jsem hezky uměla dát najevo, ať se drží své ligy. To, co se na střední stalo mi, jsme dělala ostatním. A užívala si to. Budovala jsem si sebevědomí a sebeúctu tak, že jsem ji brala ostatním. A jak se říká, lehce nabyl, lehce pozbyl. Za své chování jsem zaplatila po škole, protože v reálném světě prostě věci fungují jinak. A dostala jsem neuvěřitelnou lekci. Došlo mi, že jsem nepochopila základ sebeúcty.“

Jedna věta, jeden okamžik, jedna událost. Nebo třeba výchova, vztah s rodiči, sourozenci, kamarády. Náš fyzický vzhled, naše schopnosti, naši přátelé. Nikdy nevíme, co a jak se během našeho života podílelo na faktu, jak moc máme sami sebe rádi. Příběhů, jako je ten náš, sebebanálnějších, máme za sebou všichni hodně. Je třeba své vlastní chování podrobit podrobnému zkoumání – stojí naše těžce nabyté sebevědomí na pevných základech?

Je blíž, než si myslíme

Když brouzdáte po článcích o tom, jak máme mít rádi sami sebe, narazíte na rady typu: Když se k tobě někdo chová bez respektu, prostě s ním nebuď. Pokud nebudeš respektovat ty mě, nebudu respektovat já tebe. Ochránit sám sebe je důležitější než všechno ostatní. A tak dále. Všechny tyto rady jsme už vyzkoušeli, aplikovali je, mnoho lidí podle nich žije. Jenomže... tento základ pro sebeúctu je odvozený od chování našeho okolí, od reakcí na to, jak se k nám chovají ostatní. Kam se vytratilo to „sebe“? Sebeúcta není něco, co můžeme ztratit nebo ukrást. Je to jen něco, co můžeme zaživa pohřbít. A klíčem je najít metody, jak je vzkřísit. K tomu nám ovšem nepomůžou ostatní. Ponížení a disrespekt by nad námi nikdy neměly takovou moc, kdybychom si nemysleli, že jsou všichni povinni se k nám chovat s respektem. Nejen, že nejsou povinni, ale teoreticky by chování ostatních nemělo mít vliv na to, co si o sobě myslíme my sami.

Disrespekt je lákavý

Když se cítíme špatně, může nám dělat dobře, když si zvýšíme sebevědomí na něčí úkor. Žijeme v době, kdy svoboda slova, názoru, sociální sítě a média dávají lidem pocit, že mohou své názory říkat kdykoliv, jakkoliv a komukoliv. Je to pravda, nicméně jsme sami sobě vytvořili platformu, kdy se do nás může strefovat... jak jsme řekli – kdykoliv, kdokoliv a jakkoliv. Televize, hudba, filmy, celá kultura je naprosto bezprecedentní.

Zlaté pravidlo

Sebeúcta vychází z nás, ne z reakcí okolí. A tak existuje jedno pravidlo, které ční nad všechny.

„Čím více úcty a respektu prokazujeme jiným, tím více jich cítíme k sobě samým. A naopak.“

Existují lidé, jejich přesvědčení spočívá v tom, že projevovat neúctu k druhým není v pořádku nikdy a za žádných okolností, ani když by naše tužby byly nejsilnější na světě. I v případech, kdy jsou takoví lidé v hádce, když jim někdo ublíží, když se snaží někoho utěšit, když je někdo urazí, podvede, podrazí. Znáte takový stav mysli od sebe? Máte takové lidi ve svém okolí? Držte se jich. Protože ti porozuměli hlubší podstatě sebeúcty. Je nutné ji poskytovat všem, nehledě na kvalifikaci, věk, inteligenci nebo jiné podmínky. A zároveň nečekat, že se nám jí dostane od všech zpátky.

Původ všeho „zla“

Nikdo se ráno neprobudí a neřekne si: Tak, od teď se budu k lidem chovat jako ignorant, budu jim ubližovat a masírovat si tím své ego. Je to mnohem delší cesta. Lidé, kteří projevují nejméně respektu k druhým, jsou ti, kterým bylo hodně ubližováno. Jsou to tací, kteří se rozesmějí, dělají, jako by se nic nestalo, ale všechny psychické škody si ukládají hezky do podvědomí, kde můžou způsobit škody reálné.

Když ukážete na člověka, který se chová nejneuctivěji ve vašem okolí, zároveň ukazujete na člověka, kterému se v minulosti žádného respektu nedostávalo. Pochopení, že disrespekt, který k nám chovají ostatní, nemá co dělat s našimi kvalitami, ale s jejich stavem mysli, je klíčem k nalezení základů sebeúcty vlastní.

Neúcta má velmi mnoho společného s bolestí. S bolestí tak velkou, že popichuje své hostitele, aby ji šířili dál a tím si „pustili žilou“, na chvíli si ulevili. Neúcta často není názor, je to jen odveta systémem „pošli to dál“.

Nic není jednoduché, sebeúctu nevyjímaje

Nepotřebujeme sami sebe „ochraňovat“ před ostatními, jít své sebevědomí hledat jinam, než je naše nitro, pokusit se ho vystavět na snižování sebevědomí druhých a rozhodně nepotřebujeme vyhledávat příležitosti k tomu ublížit ostatním, aby nám bylo lépe. Potřebujeme jen najít způsob, jak respektovat ostatní – všechny a bezpodmínečně. To neznamená, že bychom neměli ostatní konfrontovat se svými názory, neměli se postavit za pravdu nebo neměli hájit svůj zájem. Jde jen o to, jak.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku

evicela ID 205626
31.1.2017, 13:06
víte co? Stačí jak to říkal princ Miroslav v té pohádce- před nikým se neponižuj ani nepovyšuj, asi tak, normální zdravě sebevědomý člověk nemá zapotřebí si na někom mastit své ego, většinou se ukáže že je to zakomplexovaný jedinec co hraje na to co není
kopretin.a ID 25328
31.1.2017, 11:57
Nepotřebujeme sami sebe „ochraňovat“ před ostatními - s tím bych moc nesouhlasila...vypadá to sice hezky napsané, ale vyžaduje to již tu "hotovou" osobu se sebeúctou. Stýkat se s osobami, které mi soustavně ubližují a srážejí mě, aby se jim ulevilo je vyčerpávající a vhodné pro "sebemrskačské" osoby. Pokud zatím nejsem schopen jim čelit je snaha o eliminaci podle mě zcela na místě.
Ajinka9109 ID 598186
30.1.2017, 21:50
Wow, moc pěkný článek, pravdivý : )