Když nám rodiče stárnou a děti odrůstají

Mnoho z nás prožívá významnou životní etapu, kterou si vlastně ani tolik neuvědomujeme. Naši rodiče se dostávají do důchodového věku, objevují se u nich zdravotní problémy, ale i jiná omezení. A k tomu naše děti dospívají, stávají se z nich dospělí lidé a najednou se to, co spokojeně trvalo a fungovalo skoro desítky let (minimálně dvě dekády), jako mávnutím kouzelného proutku mění. A uprostřed toho stojíme my, kteří máme svou práci a rutinu, ze které nás právě probudil budíček – lidé kolem nás potřebují naši pozornost jinak než dříve.

Tato změna je velmi pomalá a velmi přirozená. Z ničeho nic se ráno neprobudíme a nezjistíme, že naše děti tolik nepotřebují naše peníze, ale spíš rady a respekt k jejich vlastním životům, a naši rodiče se potýkají s problémy, o kterých možná ani nevíme.

O děti méně, o rodiče více

Jako rodiče budeme mít vždy tendenci starat se o to, jak jsou „na tom“ (ať už to znamená cokoliv) naše děti. A být neustále připraveni jim pomoci, byť se tváříme, že už jsou dospělé a tedy i na všechno vlastně sami. S hrdostí sledujeme jejich samostatnost, úspěchy na pracovním i rodinném poli. Stejně tak naši rodiče po očku sledují nás, i když už ubývá možností i prostředků, jak pomoci. „Zůstat na obtíž“ je noční můra většiny stárnoucích lidí, proto se se svými problémy svým dospělým dětem ani nesvěřují. Mají pocit, že by mohli v očích svých dětí klesnout a nechtějí jim ubírat radosti života.

Ať už máme s rodiči vztah jakýkoliv, jakmile se naše hnízdo „vyprázdní“, je to přesně ta doba, kdy bychom se měli nenápadně, ale rozumně intenzivně začít zajímat, jestli našim rodičům něco nechybí.

V životě seniorů narážíme na potenciál potíží po fyzické, finanční a psychické stránce. Zvlášť po smrti jednoho z rodičů je třeba na toho druhého ohleduplně dohlížet. Měli bychom si být vědomi jejich finanční situace – nájem, lékaři a léky, zábava, pojištění, auta... atd., sami víme nejlépe, jaké výdaje mohou být fixní. Stejně tak bychom měli být obeznámeni s příjmem našich rodičů, jejich úsporami a tak dále. Mluvit o těchto věcech může být náročné pro obě strany, pořád se nad rozhovory tohoto typu vznáší démon dědictví. Je na obratnosti, otevřenosti a taktu obou stran, aby byly tyto informace předány bez stínů podezření.

Stejně tak bychom si měli všímat fyzického stavu svých rodičů, jestli se jim neobjevují modřiny, zranění, popřípadě jestli nestrádají nějakou nemocí – a pokud, tak co a jak s ní dělají. Je maličkost nabídnout odvoz do nemocnice, z nemocnice popřípadě cokoliv by jim mohlo ulehčit život. Maličkost je také na návštěvě otevřít ledničku a pro sebe si zjistit, jestli mají rodiče řádně nakoupeno. Stejně tak je na místě mít přehled a třeba rodiče také nenásilně vést ke zdravému stravování popřípadě procházkám nebo jiným pohybovým aktivitám.

Psychická pohoda stárnoucích rodič je závislá na mnoha, mnoha věcech. Na partnerovi, rodině, přátelích, koníčcích a tak dále. Místo toho, abychom své vlastní děti „nutili“ na návštěvy v čase, kdy se jim to nehodí, mohli bychom se zaměřit na své vlastní rodiče – za předpokladu, že uvítají společnost. A nemusíme se omezovat jen na sobotní nákupy nebo nedělní obědy, není od věci vyvést své rodiče, pokud o to samozřejmě stojí, za kulturou, do divadla, na procházku nebo i jen tak do cukrárny.

Pokud máme jakékoliv podezření na to, že naši rodiče strádají, je na nás, abychom pomoc dobře zorganizovali a v případě potřeby ji také „ututlali“. Můžeme mobilizovat zbytek rodiny, aby chodil častěji na návštěvy. Můžeme si se svými sourozenci promluvit o možnosti bydlení rodičů, jaké jsou naše společné finanční a časové možnosti a tak dále.

A proč to všechno, když to ani není třeba?

Možná máme rodiče, kteří žádnou pomoc nepotřebují a naši častou společnost zas až tak nestojí. Lehounce na ně dohlížet a starat se bychom ale měli tak jako tak. A proč? Když pomineme obyčejnou lidskost popřípadě vztah, který spolu máme, je třeba vzít v úvahu jednu, velmi podstatnou věc. Dáváme tím příklad našim dětem. Nikdy nevíme, do jaké situace se v životě dostaneme. Možná budeme jednou postarší rodič, důchodce, kterému nejde život tak, jak šel dříve, a budeme trpět změnami, které jsou nezvratné. A zároveň budeme chtít nechat své děti žít jejich vlastní život, protože zapomeneme, že jsme vlastně také jeho součástí. A o pomoc si neřekneme.

Spoustu věcí si neumíme představit, a když nastanou, neumíme si s nimi poradit. Vždy je jednodušší, když pomoc přijde za námi sama, byť někdy nadbytečně. Laskavé odmítnutí a ocenění bude znamenat to, že s větší pravděpodobností pomoc přijde i ve chvíli, kdy už jí třeba bude.