Jak zkazit vztah osmkrát jinak

Statistiky nejsou dlouhotrvající lásce až za hrob moc nakloněné, bohužel. Pořád oscilujeme na hraně pravděpodobnosti a na tu či onu stranu můžou úspěšnost našeho vztahu naklonit věci, které buď děláme, nebo neděláme. Jakmile si uvědomíme, že „už to není, jak to bývalo dřív“, máme často tendenci vzdát i to, co zůstalo, a co vlastně ten dlouhodobý vztah má tvořit. Z pocitu zklamání rezignujeme víc, než je zdrávo, a pak se vztah řítí podmíněnou spirálou dolů k hořkému konci. Pojďme si společně sáhnout do svědomí.

Bereme partnera jako samozřejmost. A to v tom smyslu, že předpokládáme, že bude pořád po našem boku a ulehčovat nám život. Alespoň v tom organizačním slova smyslu. Z našeho života a komunikace se vytrácí slova jako „prosím“ a „děkuji“, to, co bychom neměli zapomínat, když partner nebo partnerka udělají večeři, zajdou nakoupit a tak dále. Ano, rodina je společná, takže péče o ni by měla být automatická, ale to, že spolu dva lidé vycházejí, dávají si najevo úctu, obdiv a lásku, to automatické není. Chce to práci a i všední provoz si zaslouží uznání.

Přestaneme mluvit. Pamatujete si na začátky vztahu? Kdy jste probděli celé noci a navzájem si snažili vymluvit díru do hlavy. Vždyť jsme si nepovídali o dětech, jídle, nebo o tom, co bylo, je nebo bude v televizi. Přišlo nám zajímavé sdílet navzájem svůj pohled na svět. To, že toto upadá, je ve vztazích samozřejmě normální. Ale sem tam je třeba si připomenout, že to pořád ještě umíte, že vás ještě stále zajímá, co si váš partner myslí o tom či onom.

Nevyjadřujeme své pocity. Existují dva typy lidí; ti, kteří si pod „vyjadřováním emocí“ představí ty negativní, tedy „když se mi něco nelíbí, řeknu to“, nebo naopak ty, kterým to evokuji pocity příjemné, vyjadřování lásky a tak dále. Přestat říkat „miluji tě“ i „rozčiluje mě, když...“ je špatně. Nechávat si své pocity pro sebe nás postupně zevnitř stravuje. Můžeme mít pocit, že projev negativní emoce nás vůči partnerovi posiluje, té pozitivní zase oslabuje, ale apatické „nic“ je ze všeho nejhorší.

Neposloucháme. Nikomu se nelíbí, když ostatní neposlouchá, co říká. Až příliš často je naše potřeba něco říct, prosadit si svou nebo sdělit vlastní názor mnohem silnější, než ochota partnera poslouchat. Ale vždyť přece on chce to své říct úplně stejně vášnivě. Někdy chce obrovskou sílu zastavit se a poslechnout si, co nám ten druhý říká. Porozumět, pochopit a přemýšlet nad tím.

Zábava skomírá. Dva lidé nejsou většinou spolu jen proto, že jim vyhovuje organizace ve dvou (někdy až naopak). Velkou součástí každého vztahu je zábava, kterou si ve dvou umíte užít. Kterou sdílíte, je vám společná a nepotřebujete k ní nikoho dalšího. Milujete hororové filmy? Zajděte si na nějaký (a nenechte se odradit tím, že publikum říká, že je to hloupost)! Rádi jste tančívali? Poohlédněte se po tanečních večerech v okolí. A tak dále... zabít zábavu znamená zabíjet vztah, který by měl být zdrojem především pozitivních emocí a zážitků.

Nevyžádané rady. Častá demagogie, vyskytující se v drtivé většině emocionálních, nikoliv věcných, hádek. Pověstné rýpání a ironické komentáře k aktivitám, názorům nebo výpovědím drahé polovičky jsou specialitou nejen žen, pánové umí také pořádně zatnout do živého. Ale až se budeme příště chtít zeptat partnera, jestli si plánuje vzít dovolenou, protože vymalovat tak pomalu jeden pokoj jsme ještě nikoho neviděli, měli bychom si to dobře rozmyslet – může se nám totiž dostat odpovědi, že si to můžeme taky udělat sami.

Výhrůžky. Ty nejsou nikdy dobré znamení. Když vytáhneme hrozby rozchodu, rozvodu, odstěhování a tak dále, je to často proto, že se cítíme zahnáni do slepé uličky. Jsou ale věci, které by neměly zaznít, pokud je nemyslím doopravdy vážně – nehledě na to, jak moc v úzkých se cítíme. Nikdy nevíme, jestli svými neuváženými řečmi nezasejeme partnerovi do hlavy myšlenku, že ten rozchod/rozvod/odstěhování možná nejsou tak špatný nápad, pokud se doopravdy cítíte tak mizerně.

Apatie. Jakmile se dostaneme za hranici, kdy už nám partner nemůže s emocemi pohnout ani pozitivním, ani negativním směrem, je to místo, odkud je těžko se vrátit. Ignorace znamená, že už nám partner nestojí za to, abychom na něj „mrhali“ energií v jakémkoliv slova smyslu.

Když si spojíte pár předcházejících bodů dohromady, vede to právě k ignoraci. Přestaneme poslouchat, přestaneme projevovat emoce, nebavíme se spolu a to, co je, bereme jako nedílnou součást našich dní. Přesně toto znamená, že má vztah vážné potíže, nikdo nemá vztah proto, aby byl ignorován. Dobrá zpráva ale je, že nic není ztraceno. Vždycky je zde cesta pro zlepšení, obzvlášť, když si to, že je „něco špatně“, uvědomují oba partneři. Sdílení obav a vymýšlení společného řešení je samo o sobě velkým krokem k tomu, abychom po boku svého partnera žili šťastně až do smrti. Plus mínus.