Následky šikany, které si neseme celý život

Jak si představujete šikanu, se kterou se dítě může ve škole potýkat? Byli jste jejími svědky? Nebo dokonce přímými účastníky? Šikana je dodnes relativně podceňovaný problém – jak rodiči, kteří si nechtějí připustit, že by jejich dítě mohlo být ať už agresor, nebo oběť, tak pedagogy, protože ji je velmi těžko rozeznat, navíc při snaze o její řešení se často setkávají právě s nevolí a nespoluprácí rodičů. A přitom šikana je zdvižený varovný prst pro oba její aktéry, následky, které může mít, mohou ovlivnit celou jejich budoucnost.

Šikana je porucha skupiny, ne jednotlivce

Pro mnohé to může být překvapující, vždyť přece většinou jde o jednoho agresora (nebo jejich skupinu) a jednu oběť, ale podmínky pro to, aby takovéto chování „procházelo“, vycházejí ze skupiny, nikoliv deformace jedné osobnosti. Takováto skupina (můžeme si představit jako třídu) většinou postrádá přirozenou autoritu k pedagogům, což dává prostor pro první pokus. Když „vyjde“, časem většina, byť nezúčastněná, ale přihlížející, přijme normy těch, kdo šikanují. Jinými slovy se celá skupina adaptuje na podmínky, ve kterých je šikana běžná. Přihlížení se dá nazvat pasivní formou šikany – neschopnost akce je většinou zapříčiněna pocitem vděčnosti za to, že se samotná šikana netýká právě jich, někdy dokonce snaha zalíbit se agresorovi.

Ve skupinách, kde je šikana rozšířená, je pro pedagogy velmi obtížné jak působit výchovně, tak vzdělávat. Skupinová dynamika vyloučila pedagoga jako autoritu vlastně hned na začátku.

Neochota přiznat se a přiznat si

Problém šikany tkví v tom, že nikdo z jejích účastníků není ochoten se k ní doznat. Oběti se stydí a při přímé konfrontaci, když je přítomen i agresor, se ho paradoxně zastávají, často vše svádí na pouhou zábavu. U agresorů samozřejmě převládá strach z postihu, ale mezi agresorem a obětí se často vytváří velmi nepochopitelný vztah vzájemné závislosti.

Stejně, jako týrané ženy, mají i oběti šikany tendenci agresora omlouvat, alespoň před veřejností – kdyby činili jinak, doznali by se k tomu, že jsou slabí a šikanovat se „nechají“. Agresor zase získává závislost na ventilaci svých problémů agresivním způsobem a manipuluje s obětí často velmi sofistikovaně.

Pokud vám to všechno zní nějak moc promyšleně, alespoň na například desetileté děti, vězte, že je to chování velmi přirozené a, bohužel, také časté.

• Proč se rodiče nehlásí? Specifickou kapitolou jsou rodiče, kteří se často snaží problematiku šikany bagatelizovat. Jedním z důvodů může být, že ji kdysi taky zažili a „přežili“, tak ji nepokládají za zásadní problém, jádro ale většinou leží jinde. Začít řešit šikanu ať už jako rodiče agresora nebo oběti znamená, že si musíme přiznat své vlastní pochybení, zanedbání, nepozornost nebo chybu. „Přece jsme syna/dceru nevychovali tak, aby něco takového dělal/a?“ Neochota rodičů spolupracovat na řešení problému šikany je často podmíněná neochotou nést svůj díl pomyslné viny. Vinu, pokud připustí, že k šikaně dochází a je vážná, často přikládají škole, kde k šikaně reálně dochází.

Dítě je pak postaveno před problém snad ještě větší, než je samotná šikana. Vidí, že v jedné z nejtěžších situací ve svém dosavadním životě, nemá v rodičích zastání. A to se týká jak agresora, tak oběti – agresivita bývá projevem frustrace, která velmi často vychází právě z rodiny.

Fyzické násilí není to nejhorší

Oběťmi se stávají takoví jedinci, kteří jsou nějakým způsobem odlišní. Velmi často mluvíme o fyzickém vzhledu – brýle, obezita, ale třeba i barva vlasů, pleti nebo národnost, to všechno mohou být příčiny viktimizace. Dále například koktání, oblékání a tak dále – vše, co jedince odlišuje od ostatních. A právě to je na celé šikaně, co se psychických dopadů týče, nejhorší. Vyčlenění z kolektivu na základně něčeho, co není „vina“ oběti. Nespravedlnost, trest za odlišnosti, respektive za vlastní osobnost.

Následky...

Výzkum šikany i jiných, sociálně patologických jevů, byl vždy doménou severských národů. Zejména ve Finsku probíhá v současné době velký výzkum aktérů šikany v jejich dospělých letech. A zatím jsou čísla velmi alarmující.

(Studie byla uveřejněna v impaktovaném časopise JAMA psychiatry v prosinci 2015)

Agresoři jsou skupina lidí, u kterých se vyskytuje korelace (nikoliv kauzalita – příčinná souvislost) s psychiatricky diagnostikovatelnými potížemi. Až 20 % z nich vyhledá odbornou pomoc, je diagnostikováno a zamedikováno do svých dvaceti let. Většinou na vznik nemoci působí mnoho faktorů, šikana je „pouze“ jedním ze symptomů, projevů nebo pokusů o úlevu, vybití a kompenzaci.

Oběti nebývají pro svou roli psychicky předurčeni (jako agresoři) a psychické potíže jsou u nich šikanou často spuštěny. Ve většině se potýkají do dospělého věku s nízkým sebevědomím a špatným sebehodnocením, projevují se u nich deprese, úzkosti a potřeby kompenzace fyzické ochrany, často si pořizují zbrojní průkazy, snaží se zvyšovat svou fyzickou sílu atd.

• Nejhůře je na tom skupina obětí, která zažívala nejintenzivnější šikanu okolo svého osmého roku věku. Tato skupina měla nejvyšší četnost výskytu psychických problémů nejvyšší, okolo 30 %. Vyskytují se problémy, jako jsou deprese, úzkosti, schizofrenie, ale také závislosti (většinou látkové – alkohol, drogy atd.)

Speciální skupinu pak tvoří jedinci, kteří mají roli jak oběti, tak agresora. Často k tomu dochází tak, že jsou jedinci šikanovaní v rámci skupiny agresorů, ale sami šikanují primární oběti. Toto je pro mentální a psychický dopad nejrizikovější skupina, protože zažívá „to špatné ode všeho“, jsou traumatizováni na více rovinách.

Nejrychlejší řešení

Zaznívají hlasy, že šikana by měla být považována za veřejné ohrožení zdraví, protože ovlivňuje velké procento nás všech. Z výzkumu MŠMT a Institutu dětí a mládeže vyplývá, že šikanováno bylo na druhém stupni základních škol neuvěřitelných 41 % dětí. A to jsou výsledky téměř 15 let staré – dnes se k tomu všemu přidává kyberšikana, která je kapitolou sama pro sebe. Té podléhá až 10 % dětí ve věku 8 – 15 let.

Krom zvyšování psychických onemocnění a nadužívání drog různého druhu, má šikana ještě jeden, velmi smutný následek. Zvyšuje počet sebevražd mezi mladými lidmi. Dětmi.

• P.S.: Šikana se nevyhýbá ani dospělým, jen se jinak jmenuje. Pokud máte podezření, že chování na pracovišti není takové, jaké by být mělo, můžete získat více informací o mobbingu a bossingu v našem dřívějším článku. Bránit se dá vždy.