Co vám o mateřství nikdo neřekne Rodina

Mít dítě je ta nejkrásnější věc na světě. Ale o tom se dočteme všude. Stejně tak najdeme sem tam varování, že ne všechno bude vždycky růžové, ale dětská láska nám to vždycky tisíckrát vynahradí. O tom, že zažíváme nevděk, zklamání, bolest, nejistotu a neustálý strach se zase tolik nemluví. Protože když dítě udělá první krůčky, řekne první slovo, začne chodit do školy nebo odejde na vysokou, všechny jeho úspěchy naše špatné pocity prostě vyresetují. To ale neznamená, že neexistují.

O strastech rodičovství informuje internet především zábavnou formou, všichni se snaží to zlehčovat. A v konečném efektu je to pro většinu lidí to nejkrásnější, co v životě prožívají. Každá mince má ale svůj rub i líc.

Snad každá zasloužilá matka má svůj seznam věcí, co jí mateřství dalo a vzalo, i když třeba ne zrovna zapsaný a zarámovaný. Ale tak jako tak vždycky bude ležet pod hromadou radosti a lásky, kterou celý život cítila.

Učení nikdy nekončí. Nikdy s ním nejsme hotové, každý den nám připravuje nové situace. Když už konečně zvládneme zažívání svého miminka, je po všem, jde se dál. Když zjistíme, co funguje na bolavé zoubky, jsou venku. Když se naučíme, jak s dítětem komunikovat, dostane se do jiné vývojové fáze a je třeba na to přijít znovu. Nemáme výsledky. A pokud si myslíme, že první dítě nás připraví na to druhé... všechny, které mají více dětí, ví, že temperamentem, povahou a konec konců i triky na zdraví je každé dítě jiné. Co fungovalo na jedno, nemusí zákonitě fungovat na druhé.

Pohybujeme se v kruzích. Které přibývají. S rostoucím dítětem a rostoucím počtem dětí začne být multitasking nezbytnou nutností. Jakmile jednu věc vyřešíme, objeví se jiná, možná ještě urgentnější. A ani s oblibou takové úkoly vyskakují současně. Ale nebojte se. Spousta matek kolikrát zapomněla nakrmit své batole jenom proto, že starší sourozenec nestíhal školu. Málokdo něco pokazí doopravdy. Jakmile si uvědomíme, že vlastně skoro nad ničím nemůžeme mít stoprocentní kontrolu, právě to je ten moment, kdy ji získáme – nechat se prostě unášet proudem událostí je často mnohem jednodušší, než se užírat tím, že je nedokážeme pevně ovládnout.

Cítíme se bezmocně. Každá máma by udělala všechno na světě proto, aby bylo její dítě šťastné a spokojené. Ale kdykoliv a kdekoliv se mohou vyskytnout okolnosti, které jsou mimo sféru našeho vlivu. Občas třeba uvidíme své dítě, jak ho kolektiv na hřišti nebo na dětské oslavě prostě vypudí. Třeba ho někdo nepřijme tak, jak bychom chtěli my. Je třeba umět si poradit, přijít s vlastním řešením a podporou, které dítě naučí porozumět světu mimo naši všeobjímající náruč. I kdyby to mělo znamenat najít někoho, kdo si prožil podobnou situaci, a poradit se s ním.

Nikdy nedostaneme odpovědi hned. Řekneme špatné věci, uděláme špatné věci, nezachováme se dobře. To se stává a je to pravda o životě obecně, ne jen o výchově dětí. Budeme si jistí, že když nám něco „špatného“ vylétne z pusy, naše dítě nás bude už do smrti nenávidět. Ale víte co? Ono se z toho vyspí. A někdy ani to není potřeba. Navíc – běžné konflikty děti psychicky posilují, učí je, jak vypadá normální člověk.

Soukromí přestane existovat. Není třeba psát více. Ani na záchod si doma nezajdete, aniž by vás někdo vyrušil. Děti mají pocit, že na vás mají nárok, na 100 % z vás. A vy jim chcete dát 150 %. Ale občas si uvědomíte, že si nějaká potřebujete vyšetřit také jen pro sebe a pro sebe s partnerem. Máme zároveň pocit, že jsem strašně sobecké, zároveň pocit oprávnění, že přece máme nárok zůstat samy sebou.

Dítě nás někdy urazí. Záměrné ublížení je před školním věkem velmi vzácné. Ale i to nezáměrné ublíží. Okolo druhého roku se dítě ze všech sil snaží nějak ten velký svět pochopit. A tak se dost zarytě drží toho, na co už přišlo, ke změnám se staví často odmítavě. A tak když mu na ranní palačinku nakreslíte s láskou usmívající se obličej, možná se rozpláče a řekne, že to není palačinka a že ji takovou nechce. Není to nic proti vám. Je to nezapadající faktor do dětského chápání světa. Takhle přece palačinky nevypadají.

Musíme se naučit držet se zpátky. Je normální, že za dítě chceme dokončit větu, že mu pomůžeme poskládat skládačku, že opravíme obrázek tak, aby vypadal tak, jak má. Jenomže děti si na spoustu věcí musí přicházet samy, naučit se být praktické a přemýšlet, jak problémy řešit. Je jednodušší to udělat za ně. Je ale prospěšnější je nechat. Dřív nebo později toto dojde každé mámě, že „by neměla“. A to je moment, který vyžaduje obrovské sebeovládání.

Jestli si vedeme dobře, nevíme 20... 30 let. Nikdy nevíme, která naše věta, skutek, činnost nebo zážitek budou mít jaký dopad. Každé rozhodnutí, které uděláme, ať už v disciplíně nebo v mimoškolních aktivitách, má na budoucnost našeho dítěte nějaký dopad. Ale jaký, to se vlastně možná nedozvíme nikdy. Můžeme jen sledovat, jaká osobnost z našeho dítěte roste a jak to vypadá, když je hotová. Jak se chová ke své vlastní rodině, jaké má hodnoty. Ale přesně to je to magické tajemství rodičovství. Investujeme do jednoho tvorečka tolik lásky, času, naděje (a v neposlední řadě i financí) s bezmeznou vírou, že se nám podaří vychovat člověka lepšího, než jsme my sami.

Podívat se na své (dospělé) dítě a říct si, že je to sakra dobrý člověk, to je obrovské uspokojení a největší radost, jakou nám rodičovství může dopřát. Vědět, že všechna ta negativa stála za to, nám dává důkaz, že i trošku díky naší výchově je svět o maličko lepší místo.

Publikováno



ČLÁNKY MOHOU KOMENTOVAT POUZE REGISTROVANÍ UŽIVATELÉ
Registraci provedete ZDE
© 2004-2017 Affectio s.r.o. | Reklama | Podmínky serveru | Ceník členství | Návod pro inzerci | Desatero | Ochrana kupujících | Dobrý prodejce | Černá listina | Kontakt | Facebook