Maličkosti, podle kterých poznáme toho pravého

Většina z nás má za sebou vztahy, které neuspěly, ale také vztahy, které trvají a jsou nadosmrti. Jak jsme poznali, že ten, kterého máme po boku, je ten pravý? Jaké věci oddělují vztahy odsouzené k zániku od těch, které vydrží? Jsou to maličkosti, které nás nakonec přimějí říct osudové „ano“ a s partnerem zůstat... protože s nikým jiným bychom nezůstali raději.

Představte si počátek vztahu. Ne ten úplný, kdy je všechno nové, vzrušující a my jsme zaslepení přívalem hormonů, ale pár měsíců potom. Kdy začneme druhého vidět trošku realističtěji a začínáme zvažovat, jestli to má z dlouhodobé perspektivy cenu. Je jedno, jestli mluvíme o muži nebo ženě, pro lásku toho platí spoustu společného.

Když ho vidíme, je všechno hned lepší. Jeho pouhá přítomnost má na nás uklidňující efekt. I když máme za sebou dlouhý, namáhavý den, prožíváme těžké období nebo nám není dobře jinak, jenom co jsme spolu, všechno se jeví zvládnutelně.

Můžeme sdílet naděje a sny. Možná to zní pateticky a trošku moc romanticky, ale to, že můžeme sdílet svá přání a představy o světě, jaký by podle nás měl být, je velmi důležité. Ukazuje to naše hodnoty, a to by partner měl chtít slyšet.

Můžete přiznat, že jste udělali chybu. Nechcete si před partnerem na lepšího člověka hrát, chcete jím být. Před tím pravým bychom neměli cítit stud a ostych přiznat se, že jsme něco pokazili. A to jak mimo, tak uvnitř vztahu.

Chceme pro něj lepší a jednodušší život. A děláme pro to všechno, co je v našich silách. A co víc? Nečekáme nic nazpátek, neděláme to zištně, prostě jen chceme, aby se ten druhý měl co nejlépe. Uvaříme večeři, necháme ho odpočívat, když my máme energie dost. Když zapomene něco z nákupu nebo má na něco chuť, něco potřebuje, s radostí mu to obstaráme, i když by to znamenalo propásnout oblíbený seriál. Jeho radost je pro nás víc než naše nepohodlí.

Neděláte jisté věci bez sebe. Během vztahu se vytvoří společné zvyky. Třeba společné večery u seriálu, na který bychom se nepodívali ani sami, natož s někým jiným. Nebo restaurace, která je skvělá díky vzpomínkám, které na ni máme, a ani by nás nenapadlo do ní jít jindy, než když se utrhnete oba z každodenní rutiny a naplánujete si rande. Prostě si vytvoříme párové zvyky, koníčky a chování.

Hádáme se občas, ale s vášní a výsledky. Je jednoduché pravidlo na to, jak zjistit, jestli naše hádka byla nebo nebyla „zdravá“. Ve vztahu často nejde o to, kdo má pravdu, pravda prostě v mnoha otázkách neexistuje. Jsou jen názory, přání, požadavky a pocit oprávněnosti. Byť má každá hádka dva tábory, na vyšší úrovni sleduje společný cíl – dozvědět se o druhém něco víc a tím zlepšit vztah. Jakmile se bouře emocí uklidní a zase je všechno v pořádku, měli byste zjistit, že partnera máte rádi ještě o něco víc. Taková hádka je pak naprosto v pořádku a žádoucí.

Čtete si v davu myšlenky. Když jste někde společně, vždycky víte, kdy je ten pravý čas odejít – pro oba. Z restaurace, z rodinné oslavy, z party. Když na to dojde, uměli byste za partnera vybrat jídlo v restauraci nebo třeba novo košili. Protože prostě si všechno tak nějak dobře sedlo, že víte.

Víme, kdy ho nechat o samotě. Každý občas potřebuje trošku toho času o samotě. A my víme, kdy partnera nechat, i když bychom si na první pohled mohli myslet, že je to čas na sdílení. Po těžkém dni v práci, po hádce se šífem, s rodinou, ale třeba i jen tak, protože je to jednoduše potřeba. Umíme se uklidit a nechat ho, ať přijde, až dobije baterky.

Podporujete se a povzbuzujete. Fungujete ve vztahu ve dvou módech – podpoříte partnera, aby začal, a povzbudíte ho, když bude mít málo síly (ale i když jí má dost). Umíme se prostě soustředit nejen na to, s čím by partner mohl pomoci nám, ale k čemu jsme také my jemu. Umíme dělat maličkosti, které mu vyloudí na tváři malý úsměv, třeba když koupíme jeho oblíbenou zmrzlinu nebo její oblíbené květiny. Jen tak.

Nekontrolujeme se. Ze všeho se může stát zábava. A je jedno, jak hloupé, nedospělé nebo trapné naše vtípky jsou, prostě je řekneme nebo uděláme, aniž bychom kontrolovali, jak před partnerem asi vypadáme. Protož občas blbnout, to je taky součást naší osobnosti, takže proč se držet jenom proto, aby si o nás „něco nemyslel“?

Dáváme si záležet na dárcích. I když v tom nijak nevynikáme nebo to nepovažujeme za nic zásadně podstatného, dárky pro partnera jsou věc, nad kterou přemýšlíme, do které jsme ochotni investovat energii a třeba i nějakou tu dobu příprav. Je to možná malichernost a přízemní záležitost, ale když chceme druhého nejen obdarovat, ale také potěšit, je to známka velké lásky.

Neměnili bychom. Každého občas napadne, jaký by byl vztah s někým jiným, jak by to bylo být znovu single. U toho pravého ale víme, že byt jsou ostatní nabídky sebelákavější, nestojí za to je využít za cenu jeho ztráty. Neznamená to, že bychom na ni jiného ani nepomysleli. Znamená to, že si neumíme představit lepší variantu uspořádání našeho života, než je teď.