Nekonečná moc rodiče nad dítětem

Každý otec a matka řeší, jestli své děti vychovávají dobře, jestli mohou být lepší, jestli nezpůsobují psychické újmy... prostě nad tím, jak ze svého dítěte vychovat co nejlepšího člověka. Jak se nám nový život formuje pod rukama, máme radosti z jeho úspěchů, sdílíme je, děláme si starosti, když věci nejdou nejlépe. A to bude trvat celý život. Protože dokud máme rodiče, tak jsme děti. Ať už je nám třicet, čtyřicet nebo padesát. Nebo i víc. A dokud máme děti, tak jsme rodiče.

„Jsem alergická na vajíčka, hodně. I ze stopového množství je mi zle, zvracím a při požití většího množství mě čeká nemocnice. S touto nepříjemnou alergií bojuju odmalička, stálo to mě a mé rodiče doopravdy hodně úsilí, abychom se naučili správnou a neškodlivou stravu. Věděli jste, že jako konzervant na parmazán a jiné sýry se používá látka, která má v sobě něco z vajíček? Ne? Já taky dlouho ne. No, byla to trnitá cesta. Nicméně, když jsem byla malá a chtěla jsem ochutnat pivo, táta i řekl, že to nemůžu, protože ta žlutá část je ze žloutku a bílá z bílku, že by mi potom bylo zle. To jsem vážně nechtěla, ale víte, co se stalo? Pivo jsem nepila až do svých asi pětadvaceti. Protože mi táta řekl, že je z vajec. Absolutně mě nenapadlo to zpochybnit.“

Pavlína, 41

Podobný příběh má v zásobě asi každý. Prostě co rodič řekne, platí. Ale málokdo si uvědomuje, že zdaleka ne jen, když jsme malí. Do dospělosti si neseme výchovu se vším všudy, i když časem přijdeme, že se včeličkami u lékaře se to má trošku jinak, pravda za některými výmysly vyřčenými v dobré víře může zůstat dlouho utajena.

Na vážnou notu

Když jako děti dospějeme, jak my, tak naši rodiče, si přestaneme myslet, že mají nad našimi životy nějak zásadní moc. Ale zdaleka ještě nezmizely doby, kdy pro všechny byli rodiče zdrojem moudrosti a jejich pochvala a uznání bylo to, o co jsme podvědomě usilovali celý život. Protože v tom nejzdravějším případě funguje rovnice, oni z nás chtěli mít co nejlepšího člověka, my se jím pro ně snažíme být. A to může způsobovat velký vnitřní konflikt, protože je jiná nejen doba, ale také každý člověk. A uvědomění si, že nesdílíme hodnoty našich rodičů a oni naše, může být hodně těžké.

Taková situace přináší obrovské zklamání. Protože uznání od rodičů, jejich přijetí a respekt se k nám nemá šanci dostat.

„Mí rodiče jsou zedník a prodavačka. Já jsem vystudoval ekonomii a pracuju jako investiční poradce pro velké klienty v jedné bance. Tyto dva světy nemají šanci se protnout. Vždycky, když jsem u rodičů na návštěvě, dostaneme se na téma, proč se neživím poctivou prací, že jsem určitě jednou nohou v kriminále, že v tom přece nemůžu umět chodit a ať se podívám na zprávy, abych věděl, jak jednoduše mě můžou za „machinace“ zavřít. Odcházím s drastickým rozporem, jsem strašně smutný z toho, že jsou naši ze mě zklamaní, ale zároveň jsem na svou práci pyšný. Vede to k tomu, že je navštěvuju stále méně často. Protože ať už mi je, kolik mi je, jsou to rodiče a jejich slova bolí nejvíc. I když tomu rozumím, chápu jejich úhel pohledu, moc bych si přál, aby oni také chápali ten můj.“

Petr, 39

Vstřícnost z obou stran

Často máme pro naše rodiče větší pochopení, než mají oni pro nás. Protože jsme vyměnili lidi za role a rodič se má poslouchat, tak je neotřesitelný (často i ve své vlastní hlavě). A my, jelikož je máme poslouchat, tak si musíme vytvořit mechanismy, jak jim rozumět.

„Když jsem měla vlastní děti, začala jsem se strašně hádat se svojí mámou. Protože když jsme byli všichni spolu, slyšela jsem ji s mými dětmi mluvit tak, jak mluvívala se mnou, a vrátily se mi všechny ty špatné a rozpačité pocity, které jsem mívala. Když mému synovi řekla, že má sníst mrkev, protože jinak bude babička moc smutná, jakou ji to dalo práci, vybuchla jsem. Ať ho přestane vydírat, že je to přesně ten typ chování, který ve mně dodnes vzbuzuje pocit viny za sebemenší blbost a tak dále. Vyčetla jsem jí snad všechny staré křivdy, co kdy s tátou udělali nebo řekli, jak to na mě působilo a co mi to způsobuje doteď. Byla jsem překvapená, jak agresivně se máma bránila. Ptala jsem se jí, proč to neuzná, proč je na mě taková. Podívala se na mě a řekla i věty, které mi asi navždy změnily život, nebo aspoň v náhledu na m rodiče. ´Neumíš si představit, jak mě to všechno mrzí. Vidím, co jsme způsobili za škody, bolí mě, jak se kvůli tomu cítíš. Ale když mi to vyčítáš, není to fér. Protože co s tím mám asi teď dělat?´ Praštilo mě to do hlavy jako kladivo. Uvědomila jsem si, že bych raději umřela, než vědomě ublížila svým dětem. A její dítě tu teď na ni křičí. A ona s tím nemůže nic udělat, protože už se stalo. Došlo mi, že o tom všem ví. A že ji to mrzí víc než mě. Možná mnohem víc. Jakmile jsme to obě rozdýchaly, myslím, že náš vztah se nepoměrně zlepšil. Našly jsme pro sebe pochopení.“

Jarka, 48

A co tedy říct závěrem. Stejně jako to funguje u jakýchkoliv dvou dospělých lidí. Vzájemný respekt, důvěra, neposkytování nevyžádané kritiky a velké pochopení. Protože rodinu si nevybíráme, prostě ji máme a jinou mít nebudeme.