Schopnost cítit štěstí

Život každého z nás je poznamenaný mnoha jak příjemnými, tak nepříjemnými událostmi. Celý náš příběh ovlivňuje naši schopnost se radovat, vlastnosti, jako je schopnost lásky, štěstí, vděk, ale také stavy frustrace, nenaplnění a závisti. Kdy je třeba zpozornět a zkusit svůj život alespoň trošku přehodnotit? Jakých reakcí bychom si měli sami u sebe všímat? Jak nedopustit, aby nám frustrace otravovala život?

Filozofie štěstí

Štěstí je velmi relativní věc. Neexistuje jeho objektivní definice, pro každého z nás znamená něco jiného. Štěstí je průnik naší komfortní zóny, objektivně pozitivních faktorů a subjektivního pocitu spokojenosti. Často slyšíme, že štěstí je také něco, na co má každý právo. Což má ovšem několik „ale“. Především to, že právo se často zaměňuje za nárok.

Stejně jako na štěstí, máme každý právo stát se například lékařem. Ale nestaneme se jím, pokud pro studium a výkon povolání nemáme jisté vlohy, pokud se nebudeme doopravdy hodně učit a snažit a pokud nemáme zázemí pro to, abychom mohli studovat. Se štěstím se to má podobně. Pokud je naše psychika natolik zraněná (výchovou, životem...), že ztratíme přirozenou schopnost štěstí cítit, stane se, že nám nic nebude dost. Pokud se nebudeme snažit si vlastní cíle formulovat a dosahovat jich, málokdy nám opravdové štěstí (ať už ho definujeme jakkoliv) spadne do klína. A pokud se neobklopíme lidmi, činnostmi, prací a koníčky, které dohromady vytvoří živnou půdu pro štěstí, nebude mít z čeho růst. Pocit štěstí tedy může být ovlivněný naším vnitřním životem, naším úsilím a dobrou prací a naším okolím.

Nikdo z nás by asi neřekl, že má nárok na to stát se lékařem. Ale právo má nezcizitelné. Proč tedy máme pocit, že na štěstí máme nárok, ne „jen“ právo?

Štěstí versus kompenzace

Odpověď je poměrně snadná. Pocit nároku na štěstí máme, když ho dlouhodobě necítíme. Protože jsme frustrovaní. Dlouho neřešíme problémy, které máme a cítíme, nejsme schopni se vymotat z pavučiny nespokojenosti, nad spoustou věcí mávneme rukou, ale ony v nás zůstávají a pomalu tráví naši psychiku. A pak začneme místo štěstí hledat kompenzace. A máme pocit, že na ně máme nárok – protože jsme tak dlouho trpěli.

„Je to pár let, co jsem si začala aférku s ženatým mužem. Patří to do temnějšího období mého života, nejsem na to pyšná, ale už to neodestau. Krom jiných ponaučení mi z celého pseudovztahu zůstal jeden šok. Můj tehdejší milenec neměl absolutně pocit, že provádí něco špatného. Mě přepadaly výčitky svědomí vůči všem aktivně i pasivně zúčastněným, jeho nikoliv. A pak mě to trklo, ve vztahu se ženou měl dlouhodobé problémy jak po psychické, tak po sexuální stránce. Byl deprivovaný a frustrovaný, takže došle k přesvědčení, že si nějaké to povyražení a odpočinek prostě zaslouží. A přitom svou situaci řešit mohl od základu, kdyby chtěl, ale on se rozhodl pro cestu kompenzace, nikoliv řešení samotného problému.“

Klára, 32

I když je něčí život zdánlivě plný radostí ještě to neznamená, že je šťastný. Evidentně.

Kdy se zamyslet

• Když závidíme
• Když jsme nepřející
• Když se neumíme radovat z úspěchu ostatních a vzbuzuje v nás pocit křivdy
• Když jsme podráždění a útoční
• Když se litujeme
• Když sami sebe slyšíme říkat „To není moje vina, za to můžou ostatní.“ V jakékoliv obměně.
• Když víme, že máme problém, na který si stěžujeme, trápí nás, neřešíme ho a říkáme (a myslíme si), že to ani nejde.

Trik je totiž v tom, že máloco doopravdy nemá řešení. Jen jsou ta řešení velmi, velmi těžká. A pokud v problému setrváváme a házíme vinu na ostatní, je to naše rozhodnutí, za které trpíme zase a jenom my sami (sekundárně pak ale také ti, na kterých si svou frustraci jakkoliv vybíjíme).

„Ta nejčistší forma šílenství je nechat všechno při starém a myslet si, že se něco změní.” To nám říká Albert Einstein a má pravdu, čas na platnosti jeho slov nic neubral. Jde jen o to uvědomit si, co všechno máme ve vlastních rukách, a že bez úsilí šťastní nebudeme. A co je ještě důležitější – přijmout fakt, že ani úsilí, tvrdá práce a různé oběti nemusí ručit za to, že se nám v životě budou dít dobré věci. Život totiž nefunguje na bázi – půjčky za oplátku. Není „fér“. Nezapomeňte, „kdyby se dobro vyplácelo, přestalo by být dobrem a stalo by se investicí“. (řekl ekonom, teolog a literární historik Tomáš Sedláček).