Malé krůčky k plnohodnotnému dni

Asi to známe, prostě žijeme tu rychle, tu pomaleji, někdy za jeden den zvládneme tolik, co za některý týden ani omylem. Tak to prostě je. Ale dobrý pocit z plnohodnotně nejen odpracovaného, ale i prožitého dne, ten je naprosto opojný. Jak pracovat na tom, abychom každý den prožili co nejsmysluplněji? A nejen pracovně, ale ve všech oblastech našeho života?

V posledních letech se stále více lidí zabývá tím, jak vlastně přijít na to, co v životě chtějí. A tímto sebepoznáním vlastně dojít štěstí. Jednou z cest, které vedou k větší spokojenosti se svým vlastním životem, je život přítomným okamžikem. Uvědomování si sama sebe tady a teď, nikoliv tu verzi našeho já, která se vyskytuje v minulosti nebo tu, která má za úkol všechny ty věci v budoucnosti.

Začněte hned po probuzení. Udělat vstávání příjemné je celkem věda, alespoň pro většinu z nás. Ale můžeme začít pomalu. Třeba zkusit nekontrolovat hned po probuzení maily, sociální sítě nebo kalendář, ale soustředit se na své tělo, na protažení, na chvilku klidu.

Vnímejte se fyzicky. Když se myjeme, nanášíme make-up, oblékáme se a vůbec – při naší každodenní ranní rutině, můžeme se zkusit soustředit sami na sebe, na vodu, jak po našem těle stéká, na to, jak vnímáme svou kůži pod našimi prsty, soustředit se na dotek a to, co cítíme. Uvědomování si svého vlastního těla je důležitější, než by se nám zdálo. Potřebujeme kontakt nejen se svou psychikou, ale také tělesnou schránkou.

Jděte se projít. Ne, není to rada sluníčkářů nebo filozofů, je to po tisíciletí odzkoušená věc – pobyt v přírodě člověka uklidňuje. Je to nejpřirozenější forma meditace, ať už zvolíte les, louky, jezera, rybníky, pole nebo cokoliv je vám blízko, bude vám v kontaktu s přírodou lépe. Pokud máte psa, vezměte ho na procházku, pokud ne, jděte sami. Alespoň jednou za čas. A dívejte se na všechno kolem, barvy, světlo, vůně.

Nebojte se činností, které nezaměstnávají hlavu. Kreslení, malování, vaření, zahrádkaření... všem těmto činnostem (a mnohým jiným) se často vyhýbáme nebo si k nim bereme hudbu, někoho na popovídání a tak dále. Nechceme nechávat hlavu nevytíženou, protože pak začne bzučet a vyrojí se dotěrné myšlenky. Měli bychom tomu ale jít naopak naproti. Zůstávat zaměstnaní, ale sami se sebou, to je velký krok ke spokojenému životu.

Dýchejte zhluboka. Kdokoliv kdy chodil na jógu, zjistil, že dýchání může být docela věda. Uvědomělé dýchání, hluboký nádech, výdech a koncentrace na celý proces, který normálně probíhá automaticky, stojí za vyzkoušení. Máloco vás tak usadí v přítomnosti, jako soustředění se na vlastní dech, na to, ať prodýcháváte celé tělo.

Užijte si jídlo. Spousta z nás jí „jenom“ proto, aby nám fungovalo tělo (a to ještě s otazníkem). Zkusit si jednou za čas, ale ideálně pokaždé, když jíme, jídlo doopravdy vychutnat nás donutí nejen jíst lepší věci, ale také se uklidnit a dopřát tělu i mysli čas.

Soustřeďte se a zapomeňte na multitasking. Organizovaný multitasking je skvělá schopnost, ale většinu z nás jen zdržuje od toho, abychom věci vyřešili. Takže s ním můžeme přestat a raději se naučit prioritizovat. A jakmile si jednou sedneme k úkolu, měli bychom ho taky dokončit.

Vypněte elektroniku a začněte se lidem dívat do očí. Oční kontakt je jedna z věcí, která se v poslední době extrémně vytrácí. Možná si to ani neuvědomujeme, ale oční kontakt ztrácíme i se svými nejbližšími. Zkuste ho aktivně vyhledávat. Pohled z očí do očí, oslovení jménem a úsměv, to jsou nejlepší aktivátory komunikace.

Přijměte negativní emoce. Nikdo z nich nemá radost. Ale přistihnout se ve vzteku, smutku, v závisti nebo nepřejícnosti je normální. Každý z nás je jen člověk a své emoce nemůžeme držet na uzdě pořád. Nevmanipulujeme se do stavu permanentního štěstí, a tak, pro klid duše, musíme umět přijmout i své stinné stránky. Což neznamená, že nebudeme pracovat na jejich zlepšení, ale to už je jiná pohádka.

Dobré skutky. Je to klišé? To ale neznamená, že to není pravda. Bez vypočítavosti a myšlení na systém půjčky za oplátku je pro každou duši naplňující být k okolí milý, hodný a ochotný. Do takové míry, do jaké jsme schopni nečekat nic nazpátek, necítit se zneužívaní nebo využívaní.