Jak poznáme, že milujeme

I když by se mohlo zdát, že když lásku cítíme, tak ji poznáme, s přibývajícím věkem se nám ale do zamilovanosti motá spousta dalších faktorů. Čím víc si v rámci partnerství rozšiřujeme obzory, tím více počítáme skóre realisticky a méně citově. A pak najednou stojíme před vlastním nitrem a ptáme se sami sebe, jestli dotyčného doopravdy milujeme, nebo si prostě jen nemůžeme stěžovat, protože naplňuje naše představy a splňuje kritéria.

Spousta lidí má jednu drastickou metodu, jak poznat, jestli člověka miluje. Položí si otázku – byla bych ochotná pro něj zemřít? V mnoha případech dostaneme odpověď ano, tak poznáme, jak velkou lásku chováme k našim dětem, rodičům nebo sourozencům. U partnera ale nemusíme zacházet do krajností (i když položit si tuto otázku a prozkoumat svou vlastní reakci na ni není nezajímavé).

Láska a její příznaky

Všechny by se daly shrnout do jedné věty – být s tebou je lepší, než s tebou nebýt. Toto banální vyjádření je vlastně všechno, co potřebujeme cítit. Nemyslíme jen fyzickou blízkost, ale celý dopad, který na nás vztah má.

• Přestaneme myslet na rány z minulosti, naši bývalí partneři vyblednou a případné křivdy, které jsme cítili, zdaleka nejsou tolik palčivé.
• Postupně plánujete budoucnost. Plány se přesouvají od toho, co bude na dalším rande, přes to, co o dalším víkendu, po dovolenou, bydlení nebo i jiné kroky. A všechno je tak přirozené, nikdo se necítí, že by tlačil na pilu.
• Chcete dělat věci společně – ano, už jste tam byli, to dělali nebo se tam byli podívat stokrát, ale víte, že společně s partnerem je všechno poprvé a všechno lepší.
• Automaticky sdílíte emoce, informace i dojmy. Nejdříve si začnete uvědomovat, že první věc po šťastné nebo nešťastné události je, že byste se o ni chtěli s partnerem podělit. Nejdříve to neuděláte, protože si budete připadat hloupě, ale jakmile se jednou ledy prolomí, začnete sdílet celý svůj život.
• Zmiňujete ho skoro v každé větě. Protože ho máte pořád v mysli. Vidíte na někom hezké boty? Přemýšlíte, jestli by se partnerovi líbily. Vidíte dobrý film nebo hru? Myslíte na to, jak by si ji užil partner. A tak dále.
• Začínáte se těšit na ty nejobyčejnější věci. Společný seriál, vaření, ranní probuzení, povídání si. Nepotřebujete žádné zvláštní povyražení na to, abyste se cítili klidně, spokojeně a... zamilovaně.

A je to vzájemné?

To je otázka možná ještě urgentnější, než jestli jsme zamilovaní my sami. Protože jakmile si uvědomíme, že to, co k druhému cítíme, je láska, okamžitě se dostaví pocit strachu, že to partner neopětuje. A nevěříme dokonce ani tomu, když nám to řekne. Musíme se trošku uvolnit a důvěřovat svému instinktu. I partnerovi.

Slova jsou první krůček k tomu, abychom si mohli začít připouštět, že tady o něco jde. Uslyšíme, že nejsme sami v plánování společné budoucnosti, když partner začne mluvit jako první o dalším společném víkendu, je to s největší pravděpodobností „na dobré cestě“. Ještě na lepší cestě to bude, když se plány a jiná slovy vyplní. Činy totiž vypovídají o něco hlasitěji. Chování partnera poblíž nás také mnoho napoví. Připadá vám přirozené? Hrané? A jak se cítíte vy sami? To pravé totiž poznáte právě díky té neuvěřitelné a skoro až přehlédnutelné samozřejmosti, s jakou se věci dějí.