Zobrazit přihlášovací formulář

Jak zrajeme v osobnost

  • Publikováno:
Jak zrajeme v osobnost

Jedna z mála jistot v životě, který máme, je fakt, že věci se mění. Naše okolnosti, zkušenosti, lidé, práce, rodina, přátelé, náhody a události z nás neustále dělají jiného člověka, než jakým jsme byli před pár chvílemi. Spousta z nás se z toho, co se kolem děje, umí poučit a, jak teď můžeme často slýchat, posouvá se dál. Ale dál ještě nutně neznamená správným směrem. Jak tedy na sobě můžeme pozorovat změny, které z nás dělají ne jen jinou, ale lepší osobnost?

Samota nás neděsí.

Už víme, jak cenný je náš čas a energie. Zjistili jsme, že lidí, se kterými nám stojí za to trávit čas, není tolik, kolik jsme si mysleli. A někdy jsme raději sami než se „špatnými“ lidmi. Nebojíme se přijít do prázdného bytu, nevadí nám být sami se svou vlastní hlavou a myšlenkami.

Nejsme perfektní, ale i tak stojíme za to.  

Jsme naprosto spokojení ve své vlastní kůži – což neznamená, že na sobě nepracujeme. Přijali jsme, kdo jsme, vnímáme svoje kladné stránky, ale nepřehlížíme ty, které se dají změnit ještě k lepšímu. A pokud je na nás něco, co není tak dobré, ale změnit nejde, přijali jsme to a žijeme s tím. Neurazíme se, když nás někdo opraví. Nejsme na sebe naštvaní za něco, co nám nejde. Kritika je příležitost ke změně nebo k vylepšení.

Pouštíme s větší lehkostí.

Věci i vztahy. Najednou umíme rozpoznat, co je pro nás důležité, a co ne. A to, co není, nám tolik nevadí nechat být. Známe svou cenu a nechceme se jen spokojit s něčím, co je k mání. Místo pro lidi, věci a vztahy, které nám fyzicky nebo psychicky ubírají potřebný prostor, snadněji uvolňujeme pro něco, co doopravdy chceme.

Nedůvěřujeme tak snadno.

Ty tam jsou doby, kdy jsme byli jako otevřená kniha. Svou důvěru a osobnost už nepředkládáme lidem na stříbrném podnose, ale jsme opatrnější. Trávíme více času pozorováním a vyhodnocováním, jestli člověk proti nám doopravdy stojí za to, abychom se mu otevřeli. Prostě navázání jak přátelského, tak romantického vztahu nám trvá o poznání déle. Ale o to lepší to pak je.

Žijete „nudný“ život.

Nebo tak to alespoň mohou vnímat ostatní. Uvědomili jsme si, že čas, který máme, je jen náš a nikdo nám nemusí říkat, jak, do koho a do čeho ho chceme investovat. A tak může představa ideálního víkendu zahrnovat cokoliv – od přečtení dvou knih, návštěvy příbuzných, výletu ve dvou nebo více, po nekonečnou party: Je to náš čas a my rozhodujeme, jak ho trávit.

Známe opravdový smutek.  

Už tady byly chvíle, kdy jsme se necítili v nejlepší psychické kondici. Zažili jsme své vlastní životní rány, známe své reakce, víme, co potřebujeme, umíme dát lidem vědět, co od nás mají očekávat. A taky víme, že v životě se sem tam musí něco rozpadnout, abychom mohli poskládat něco jiného, často pevnějšího.

Mnohem více si vážíme času.

A klademe si otázky – je to doopravdy důležité? Chci a můžu si z této situace nebo od tohoto člověka něco vzít, něco se naučit? Stojí to za mou pozornost, za můj čas? Předtím, než investujeme to nejdrahocennější, co máme – čas, dobře zvážíme, jestli jím náhodou nebudeme zbytečně plýtvat. Týká se to práce, osobního života, koníčků, přátel, kamarádů, způsobu trávení volného času, cestování, objevování, poznávání.

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli

Články mohou komentovat pouze přihlášení uživatelé

Komentáře k článku