Narodili jste se po roce 1982? Pak jste mileniálové.

Není to tak dávno, co světem rezonovalo například slovo „hipster“, jakožto popis někoho, kdo chce jít mimo hlavní proud. V dnešní době slyšíme ze všech stran „mileniálové“. Co to znamená? A můžeme doopravdy generalizovat a popisovat celou jednu generaci lidí stejnými termíny? Jaká jsou specifika mileniálů a není to všechno jen nafouknutá bublina? A co jsou to „sněhové vločky“?

Abychom si vyjasnili terminologii. Mileniálové, aneb generace Y, jsou děti narozené po roce 1982 (takové maturovaly, tedy vstoupily do pomyslné dospělosti, v roce 2000 a dále). Tedy vlastně dnešní (pozdní) třicátníci – lidé v nejproduktivnějším věku. Někdy také můžeme najít časové období narození 1974 – 2004. Ale všichni máme tedy tak nějak zhruba představu, o jakou generaci se jedná. Spojuje je především to, že jsou potomky takzvaných boom generation. Můžeme se tak někdy setkat s výrazem echo boomers.

Co to ale všechno znamená?

• Jedná se o lidi, které vychovávala generace s hodnotami a zkušenostmi více méně neuplatitelnými v moderním světě. Rozdíl mezi rodiči mileniálů a mileniály samotnými je obrovský ať už jde o techniku, možnosti nebo otevřený trh i svět.
• Na rozdíl od generace narozené v poválečných letech, kladou mileniálové velký důraz na osobní vztahy. Nejsou tak posedlí prací jako jejich zhruba o deset let starší kolegové, který se pracovní trh a možnosti otevřely v produktivním věku. Lépe ví, jak na moderním pracovním poli chodit, ale zároveň bojují za osobní svobodu, štěstí, naplnění a volný čas.
• Dnes tvoří většinu lidí v produktivním věku. I díky tomu se mění pracovní trh. Například je kladen mnohem větší důraz než kdy dříve nejen na peníze, ale také na další lákadla například v podobě delší dovolené. Mnoho mileniálů slyší více na flexibilní pracovní dobu a více dnů dovolené než na vyšší platební ohodnocení.
• Ve své práci chtějí mileniálové vidět a cítit také smysl. Proto se tato generace považuje za mnohem nešťastnější, i když žije v mnohem větším blahobytu – respektive v největším dostatku, jakého se západní společnosti kdy v životě dostávalo.
• Vzhledem k tomu, že „dnešních třicet je nových dvacet“, posouvá se doba, kdy mileniálové zakládají rodiny (i když v poslední době se trend mladých rodin zase vrací). Starají se také mnohem více o svou fyzickou stránku.
• Svou psychickou stránku zase mnohem více prozkoumávají. Jedinci této generace bývají někdy ironicky označováni za „sněhové vločky“, honba za uznáním vlastní individuality, pochopením vlastního života a jeho smyslu a tak dále má někdy za následek uzamknutí se do sebepoznání a prohlubování přesvědčení o vlastní jedinečnosti. Někdy se můžeme dočíst, že mileniálové prokazují mnohem víc znaků narcisismu než jakákoliv jiná předchozí generace.
• Roste rozsah užívání antidepresiv, ale také rekreačních drog, což je spojováno s tím, že generace mileniálů je tak nějak od podstaty více depresivní, až nešťastná. Doba, technologie a nároky předběhly připravenost psychiky, kterou vychovávala generace, která vyrostla za naprosto jiných podmínek. Dnešní doba je mnohem povrchnější, mileniálové často rozpouštějí v alkoholu, drogách nebo v pomoci antidepresiv touhu po lidské blízkosti, která se zdá není v dnešní době tolik nadosah. Nepřeberné množství možností vyžití a interakcí nepřejí „zůstávání na místě“.
• Mileniálové mají potíže s úsporami. Rozhodně si ve stejném věku nemohou dovolit ten samý život, jako jejich rodiče. Pro mnoho dnešních třicátníků je představa, že mají dům, rodinu a jezdí pravidelně na dovolenou, a to všechno bez dluhů, je v podstatě nedosažitelná.
• Někdy také zaslechneme termín Petr Pan generace. Je to proto, že mileniálové prodlužují přechod z „dětství“ do dospělosti, a to z mnoha důvodů. Ekonomické důvody jsou na prvním místě, ale ani psychicky nikam nespěchají. Zodpovědnost, závazky a usazení tvoří velkou protiváhu zábavě, objevování, cestování a užívání si všeho, co moderní doba nabízí. Ale moderní doba také bere.

Stejně, jako se mluvilo o meziválečné generaci jako o ztracené, je to i ta dnešní, která tápe. Budoucnost je ekologicky, politicky i ekonomicky velmi nejistá, minulé generace nepřipravily nijak záviděníhodnou výchozí pozici. Krizi prožívá samotná identita, standardní role jsou v nenávratnu (například role muže a ženy ve společnosti i v rodině je velmi daleko od té klasické), vedou se spory o pohlavní a sexuální identitě, politická korektnost střídá extrémní projevy nesnášenlivosti a dnešní člověk často neví, co, kde a proč si dovolit může nebo ne. Cenzuru vystřídala taková svoboda, která má paradoxně za následek podobný efekt.

Mnoho dnešních lidí má potíže. Psychické, existenční, s identitou, s blízkostí, s akceptací, se sebepoznáním. Žijeme v době, kdy si netroufneme předpovídat, co se stane zítra, kde a jaké to bude mít následky. A to, jak se ke svému životu a životnímu štěstí postavíme, je teď na nás mnohem víc, než kdy jindy. Možná máme větší strach, ale také máme více možností. A když už mluvíme o moderním strachu – slyšeli jste o syndromu FOMO? Strachu z toho, co nám uniká? Přečíst si můžete tady.