Život s člověkem s depresemi
Jdu se vypovídat a třeba se připojí někdo se stejnou zkušeností. S přítelem žiju už 17 let, máme dvě děti. On má navíc něco jako aspergerův syndrom, protože hodně těch příznaků na něho sedí, i se v tom sám poznává. Vždycky byl tak trochu jiný, ale je hodný, spolehlivý, zodpovědný, i když to neříká, vím že nás má rád. Jenže všechno leží na mě. Ať už organizační věci, tak i úřady, starání o auto, všechno kolem dětí. Kdybych nevymyslela program na víkend nebo dovolenou, tak nikdy nikam nejedeme. Vždycky všechno zařídím a on se veze. Rozhovorů na to téma jsme vedli milion, on to uzná, že je na houby, ale všechny řešení stejně selhaly. Jako například diář kam mu budu zapisovat co by měl kdy udělat. Do toho se mu v posledních letech rozjely deprese. Padám už na hubu. Krizí už jsme měli několik, vždycky se to pak nějak zhouplo, že jsem zhodnotila, že to není tak hrozný a jsem asi rozmazlená, ale už fakt nevím kde brát. Je to prostě pořád dokola. Mám sice hodného nejlepšího kamaráda, ale ne partnera a mám pocit, že jsem sama. Že mám na krku jen další dítě. Zvažuju rozchod, ale mám výčitky, že je nemocný, že za to nemůže, že utíkám, jenže takhle žít nechci.
Diskutovat mohou pouze přihlášení uživatelé
Vybrali jsme pro vás
